říjen

1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny (památka)

Narodila se 2. 1. 1873 v Alenconu v severozápadní Francii. Jmenovala se Marie Františka Terezie Martinová. Když jí bylo tři a půl roku, zemřela jí matka a otec se přestěhoval s dětmi do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu benediktinek (1881); vstoupila ke karmelitkám (1888), přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté tváře a složila řádové sliby (1890). Vynikala pokorou, evangelní prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu "duchovníhodětství" uváděla také novicky, když jí představená svěřila jejich přípravu (1893). Zasvětila svůj život modlitbě a sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Od roku 1895 začala na příkaz představené psát své vzpomínky "Dějiny duše". Zemřela na tuberkulózu 30. 9. 1897 v Lisieux. V roce 1925 byla prohlášena za svatou a roku 1927 za patronku misií.

2. 10. Svatých andělů strážných (památka)

Úcta k andělům strážným vyplývá z obecné nauky církve opírající se o mnohé biblické texty (z novozákonních především Mt 18,10 a Sk 12,15), že každý věřící má svého anděla strážného. Mnozí z církevních Otců jsou toho názoru, že svého anděla strážného má každý člověk, i nevěřící; podobně i jednotlivé národy, obce a společenství. Úcta jim prokazovaná od křesťanů je starší než úcta k svatým. Svátek archandělů (29. 9.) byl zpočátku zároveň společným svátkem všech andělů. Samostatná liturgická oslava andělů strážných začíná v 15. a 16. století. V rakouských zemích se dnešní památka slavila až do roku 1913 na první zářijovou neděli.

4. 10. Sv. Františka z Assisi (památka)

Narodil se roku 1182 v Assisi ve střední Itálii. Jeho křestní jméno bylo Jan. Jako syn bohatého obchodníka látkami prožil bouřlivé mládí. V roce 1206 se rozhodl žít v úplné evangelní chudobě, odešel z domova a žil jako potulný mnich. Kolem roku 1208 přijal jáhenské svěcení a když začal kázat v Assisi, přidalo se k němu několik následovníků; tak vzniklo první františkánské společenství (1209). Se sv. Klárou založil řád klarisek (1212). Pro laiky toužící žít ve světě podle františkánských ideálů založil společenství "třetího řádu" (1221). Definitivní františkánská řehole byla schválena v roce 1223. V letech 1217-1219 poslal několik skupin bratří do různých krajin Evropy. Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených - jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o Vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Stigmata, která se v samotě na hoře Verně objevila (1224) na jeho těle, připodobnila ho ještě více Kristu. Krátce nato složil svůj chvalozpěv všeho tvorstva. Zemřel 3. 10. 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.

6. 10. Sv. Bruna, kněze

Narodil se kolem roku 1035 v Kolíně nad Rýnem (Köln). Své studium začal v rodném městě a dokončil v Remeši (Reims) ve Francii, kde potom začal učit na katedrální škole. Po návratu do Kolína studoval teologii a kolem roku 1055 byl vysvěcen na kněze. Později jako kanovník znovu vyučoval na remešské katedrální škole a od roku 1057 převzal její vedení. Toužil však po životě v ústraní, a proto odešel se šesti přáteli do alpského horského údolí Chartreuse, asi 24 km severně od Grenoblu, a žil tam s nimi (od roku 1084) po vzoru poustevníků velmi přísným životem: trvalé mlčení přerušovali jen v neděli, o svátcích a při společné chórové modlitbě; zachovávali přísné posty; denní dobu dělili mezi modlitbu a práci. Když se stal papežem jeho bývalý žák, Urban II., povolal ho do Říma jako svého poradce (1090). Po čtyřech letech dostal dovolení založit v kalábrijských horách v La Torre (v diecézi Sequillace) další poustevnické středisko. Tam také 6. 10. 1101 zemřel. Od roku 1623 se jeho památka slaví v celé církvi. Jeho následovníci žili podle zpřísněné benediktinské řehole a po vypracování a přijetí společných stanov (1128) vznikl kartuziánský řád.

7. 10. Panny Marie Růžencové (památka)

Modlitba růžence se ve své dnešní podobě šířila od 15. století především zásluhou dominikánů. Spočívá v opakování andělského pozdravení a v rozjímání o událostech z Ježíšova života a o spoluúčasti, kterou na jeho narození, utrpení a oslavení má jeho matka Panna Maria. Definitivní podobu růžence stanovil (1569) papež Pius V. Slavení dnešní liturgické památky bylo zavedeno (1572) na paměť vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta (7. 10. 1571); od roku 1573 přeloženo na první říjnovou neděli; po vítězství nad Turky u Petrovaradina rozšířeno pro celou církev (1716); v dnešní den se slaví od roku 1913.

9. 10. Sv. Dionýsia, biskupa, a druhů, mučedníků

Dionýsius působil v polovině 3. století jako misijní biskup, poslaný s několika dalšími z Říma do Galie. Jeho sídlem byla Lutetia (dnešní Paříž), kde byl v době pronásledování křesťanů sťat mečem. Nad hrobem tohoto prvního pařížského biskupa byla v 5. století postavena bazilika a koncem 6. století opatství nesoucí jeho jméno (Saint Denis). Podle pozdějších zpráv byli spolu s ním umučeni na pahorku Montmartre (tj. Hora mučedníků) také Eleutherius a Rustikus - jeden z nich byl knězem a druhý jáhnem.

12. 10. Sv. Radima, biskupa (památka)

Narodil se v 2. polovině 10. století. Doprovázel svého staršího bratra Vojtěcha na jeho cestách, spolu s ním vstoupil pod řádovým jménem Gaudentius do římského benediktinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu (990); byl též svědkem jeho mučednické smrti (997). Stal se prvním arcibiskupem v polském Hnězdně (1000) a tam také kolem roku 1006 zemřel. Jeho ostatky byly přeneseny do Prahy (1039) a v románské bazilice sv. Víta (postavené v letech 1060-1096) byly uloženy v kryptě sv. Kosmy a Damiána. Nejstarší pražská nekrologia (od 2. poloviny 12. století) uvádějí jako den jeho smrti 12. říjen. Až do úpravy českého národního kalendáře v roce 1973 se u nás jeho památka slavila ve výroční den přenesení (25. 8.).

15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve (památka)

Narodila se 28. 3. 1515 v Avile ve středním Španělsku. Když jí bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji dal na vychování k sestrám augustiniánkám. Po vstupu ke karmelitkám (1536) prožívala nejprve období vážného onemocnění a neklidu. V roce 1557 se rozhodla vyloučit ze svého života všechno, co by ji odvádělo od Boha. Začala žít životem hluboké vnitřní modlitby a toužila po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou. Po založení prvního kláštera reformovaných karmelitek (1562) zakládala další a po setkání se sv. Janem od Kříže (1568) dávala podnět k zakládání i mužských reformovaných klášterů. Její spisy se staly školou modlitby. Zemřela v Albě de Tormes 4. 10. 1582; v důsledku právě začínající gregoriánské reformy kalendáře byl následující den 15. 10. V roce 1622 byla prohlášena za svatou a v roce 1970 za učitelku církve. Tereziánská mystika, vyznačující se smyslem pro realitu duchovního života a intimním osobním vztahem ke Kristu, silně ovlivnila duchovní vývoj své doby a měla velký vliv i na myšlení a tvorbu našich barokních náboženských autorů v 17. století.

16. 10. Sv. Hedviky, řeholnice (památka, ve Slezsku svátek)

Hedvika se narodila kolem roku 1174 na hradě Andechsu v Bavorsku jako dcera vévody Bertholda IV. Když jí bylo pět let, svěřili rodiče její výchovu benediktinkám v Kitzingen. Provdala se (1186) za slezského vévodu Jindřicha I. a měla s ním čtyři syny a tři dcery. Vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným. Vštěpovala základy víry sv. Anežce České (1208-1211) a byla tetou sv. Alžběty Uherské. Po smrti svého manžela (1238) vstoupila do kláštera cisterciaček v Trzebnici (severně od Wroclawi); sama ho založila (1202) a její nejmladší dcera Gertruda tam byla abatyší. Všechny ostatní její děti zemřely ještě za jejího života. Zemřela 15. 10. 1243 v Trzebnici. V roce 1267 byla prohlášena za svatou a její tělo bylo uloženo v třebnickém klášterním kostele.

16. 10. Sv. Markéty Marie Alacoque, panny

Markéta se narodila 22. 7. 1647 v burgundské vesnici Lauthecouru v diecézi Autun (ve východní Francii). Její otec byl královským notářem. Vstoupila do kongregace sester Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial (1671) v době, kdy byla Francie zaplavena přemrštěnou strohostí jansenismu. V letech 1673-1675 jí bylo v několika zjeveních dáno poznat lásku Ježíšova Srdce a byla vyzvána, aby se přičinila o rozšíření přípravné hodinové pobožnosti v předvečer prvních pátků v měsíci, svatého přijímání na první pátky a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Když se stala asistentkou představené (1684) a vychovatelkou novicek (1685-87), zavedla ve své řeholní komunitě společné uctívání Božského Srdce. Zemřela 17. 10. 1690 v Paray-le-Monial a za svatou byla prohlášena v roce 1920. Úcta k Božskému Srdci se šířila nejprve prostřednictvím bratrstev a lidových pobožností; jeho svátek byl zaveden nejprve v Polsku (1765) a od roku 1865 pro celou církev.

17. 10. Sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka (památka)

Narodil se v polovině 1. století v Sýrii. Byl po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexandrii tehdy třetím největším městě. Za vlády císaře Trajána (98-117) byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteátru šelmám. Cestou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů, o církvi jako první používá označení "katolická" a římskou církevní obec označuje jako "předsedkyni sboru lásky". V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa.

18. 10. Sv. Lukáše, evangelisty (svátek)

Byl pravděpodobně syrského původu a podrobnější zmínky o Antiochii (Sk 6,1-6; 11,20-30; 13,1 a násl.) vzbuzují dojem, že odtud pocházel. Nepatřil k židovskému národu (srv. Kol 4,11 a násl.) a byl lékařem (Kol 4,14). Doprovázel sv. Pavla na jeho druhé apoštolské cestě od Troady až do Filip (Sk 16,10-17), potom se znovu přidal k sv. Pavlovi při návratu z třetí apoštolské cesty a šel s ním do Jeruzaléma (Sk 20,5-21,18); tam se setkal s apoštolem Jakubem a s jeruzalémskými staršími (21,18). Byl s apoštolem Pavlem na cestě do římského vězení (Sk 27, 1-28,16; Kol 4,14; Flm 24), při následujícím dvouletém pobytu v Římě měl možnost poznat se s evangelistou Markem (Kol 4,10-14;Flm 24) a jako jediný zůstal v Pavlově blízkosti i při druhém věznění před smrtí v Římě (2 Tim 4,11). Jeho další osudy nejsou bezpečně známé, protože zprávy o místech jeho působení se velmi liší (Galie, Itálie, Dalmacie, Řecko). Zemřel pravděpodobně v Achai. Východní i západní křesťané slaví jeho svátek 18. 10. Jeho evangelium a Skutky apoštolů zdůrazňují Boží milosrdenství a otevřenost poselství spásy pro všechny národy i společenské vrstvy.

19. 10. Sv. Jana de Brébeuf a Izáka Joguese, kněží, a druhů, mučedníků  

V letech 1642-1649 zemřelo v Severní Americe po krutém mučení osm misionářů z Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1625 převzali v pohraniční oblasti mezi Kanadou a Spojenými státy misie u domorodých indiánských kmenů Hurónů a Irokézů, u nichž předtím (1615 a 1622) františkáni neměli úspěch. Tito jezuité byli všichni francouzského původu. Za svaté byli prohlášeni v roce 1930.

Jean de Brébeuf se narodil v roce 1593 v Normandii; pracoval mezi Huróny nejdéle; osvojil si hurónskou řeč a sestavil slovník, gramatiku a katechismus; byl umučen od Irokézů (16. 3. 1649) v osadě sv. Ignáce u Hurónského jezera na kanadském území.

Isaac Jogues se narodil 1607 v Orleánsu a byl umučen (18. 10. 1646) v irokézské osadě na místě dnešního Auriesville ve státě New York.

Dva pomocníci umučení na území Spojených států: René Goupil, první mučedník v Americe (zem. 29. 9. 1642), a Jean de La Lande (zem. 19. 10. 1646). Čtyři kněží umučení v Kanadě: Antoine Daniel (zem. 4. 7. 1648), Gabriel Lalement (zem. 17. 3. 1649), Charles Garnier (zem. 7. 12. 1649) a Noël Chabanel (zem. 8. 12. 1649).

23. 10. Sv. Jana Kapistránského, kněze

Narodil se 3. 6. 1386 v horském městečku Capestranu ve střední Itálii. Po vystudování práv se stal v Perugii soudcem (1413). Vstoupil k františkánům (1416) a po vysvěcení na kněze (kolem roku 1420) byl pověřen zakládáním přísnějších františkánských klášterů. Po roce 1425 vykonal mnoho cest po Itálii, do Francie, Holandska a Svaté země; svými kázáními strhoval davy v celé střední Evropě, též v mnoha městech v Čechách a na Moravě. Jako spoluorganizátor obrany křesťanské Evropy se velmi zasloužil o vítězství nad Turky u Bělehradu (1456). Brzy nato zemřel 23. 10. 1456 v Iloku u Dunaje (v dnešní Jugoslávii). Za svatého byl prohlášen v roce 1690.

28. 10. Sv. Šimona a Judy, apoštolů (svátek)

Šimon, zvaný Horlivec (Lk 6,13; Sk 1,13) nebo Kananejský (Mt 10,4; Mk 3,18) je jedním z dvanácti apoštolů; první označení je z řeckého "zelotes" a druhé z aramejského "quan'an"; obě mají stejný význam a bývali tak označováni příslušníci bojovné nacionalistické skupiny zelótů, kteří chtěli uspíšit Boží vládu na zemi odbojem proti římské nadvládě. Je proto pravděpodobné, že patřil mezi ně, dříve než se stal Ježíšovým učedníkem. Další biblické zprávy o něm nemáme; o jiném Šimonovi (Mt 13,55; Mk 6,3) se předpokládá, že to byl pozdější jeruzalémský biskup (po smrti apoštola Jakuba Mladšího).

Juda, který se v seznamech apoštolů objevuje jako Juda Jakubův (Lk 6,16; Sk 1,13) nebo Tadeáš (Mt 10,3; Mk 3,18), byl podle starobylé tradice považován za bratra apoštola Jakuba Mladšího a za autora jednoho z listů zařazených mezi knihy Nového zákona; někteří současní badatelé však jsou toho názoru, že je to málo pravděpodobné, a poukazují na to, že autor tohoto listu budí dojem, jako by se sám nepočítal mezi apoštoly (Jud 17). Janovo evangelium se o něm zmiňuje jen při líčení Ježíšova rozhovoru s apoštoly při poslední večeři (Jan 14,22).

Oba položili život pravděpodobně v Persii. Jejich ostatky jsou dnes uloženy ve svatopetrské bazilice ve Vatikáně (pod dnešním oltářem sv. Josefa). Východní křesťané slaví jejich svátek odděleně (10. 5. a 19. 6.).

31. 10. Sv. Wolfganga, biskupa

Narodil se kolem roku 924 ve Švábsku. Vzdělával se v klášterní škole v Reichenau a ve Wörzburgu, byl učitelem na dómské škole a děkanem kapituly v Trevíru (956), vstoupil jako mnich do benediktinského kláštera v Einsiedeln ve Švýcarsku (965) a byl tam vysvěcen na kněze (kolem roku 970). Po krátkém misijním působení v Maďarsku (971) byl o Vánocích v roce 972 jmenován biskupem v Řezně (Regensburg). Byl velmi obětavý a vysoce vzdělaný, podporoval školy a kláštery, značně pozdvihl duchovní úroveň kněží. Tím, že souhlasil s odloučením Čech od své diecéze, umožnil v roce 973 založení biskupství v Praze. Zemřel 31. 10. 994 v Puppingu u Lince; jeho tělo bylo z Rakouska převezeno po Dunaji do Řezna a tam pohřbeno v kostele sv. Emmerama. Jeho uctívání jako svatého bylo potvrzeno v roce 1052.