Pěší pouť na sv. Hostýn 8. - 10.07.2011...
... společně k Panně Marii svatohostýnské

Další informace a přihlášky: 

Povinná výbava: 

  • spacák

  • karimatku

  • pláštěnku

  • dobrou obuv

  • tričko, ponožky na převlečení

  • otevřené srdce a dobrá nálada

Naši pouť zahájíme v pátek 8.07.2011v 06:00 hod. společnou mši v našem kostele. Po požehnání se všichni shromáždíme před kostelem u hlavního vchodu, abychom mohli udělat prezentaci účastníků poutě.

Spacáky a karimatky si necháme odvézt  do Slušovic, kde zároveň i  první noc přespíme. Na samotný pochod si obvykle každý bere trochu jídla, pití a nějaké osobní věci. Jídlo je možné, si dokoupit ještě  po cestě Další věci si  každý vezme podle své potřeby a podle počasí. Z vlastní zkušenosti vím, že stačí opravdu jenom to nutné.(pláštěnka, svačina, triko a ponožky na převlek) Jde o to, aby byl pochod, co nejpohodlnější.

Předpokládáme, že na Sv. Hostýn přijdeme v sobotu v odpoledních hodinách. Na Sv. Hostýně jsou objednané pokoje.

Odjezd si v neděli každý zvolí sám podle své potřeby. Je dobré odjíždět ve skupinách z důvodu nároku na levnější jízdné.

Všem, kteří se vydají na pouť,
přejeme radost z milosti,
kterou Panna Maria svým věrným neodpírá.

POKUD MÁ NĚKDO NĚJAKÉ ÚMYSLY, MŮŽE JE VLOŽIT DO KRABIČKY, 
KTERÁ JE UMÍSTĚNA  NA STOLÍKU U HLAVNÍHO VCHODU. 
 

Těší se na vás O. Mariusz Sierpniak MIC a Stanislav Strnad

Klepnutím na fotku zobrazte větší pohled.


 
   
  

Každý z nás byl již určitě na nějaké pouti. Podstatně méně je však těch, kteří nějakou pouť absolvovali pěšky. Starší si jistě pamatují, že se dříve chodívalo převážně pěšky. V dnešní  době, kdy v každé rodině je nějaké to auto si na poutní místa zajedeme a to pokud možno co nejblíže kostela, abychom nemuseli daleko chodit. Občas ovšem nezaškodí, když člověk ujde pár kilometrů. Jistě ne každý se takové pěší  pouti může zúčastnit. Někomu to nedovolí zdraví, jiného neuvolní ze zaměstnání apod.. Je však dosti těch, kteří můžou a přesto nejdou. A důvody? Ty jsou různé. Tak například: pro některé je to ztráta času, jiným se zas jednoduše nechce,další vám řekne, že chodí na jiné výšlapy, jiné zas straší slovíčko pouť, pod kterým si představují, že se budou muset celou cestu modlit. Měli bychom si uvědomit, že pěší pouť není jen výšlap a nejedná se jen o to, že udělám něco pro zdraví, poznám nová místa, nové lidi atd.. Zde se jedná též o duchovní rozměr mnohdy umocněný účastí kněze. A že se na takové pouti pouze modlí? Takový názor může mít jen ten, kdo se jí nikdy nezúčastnil a navíc jsi svobodný člověk. Nechceš se modlit společně? Nemusíš. Chceš se modlit soukromě? Nikdo ti nebrání. A ještě jednu výhodu má taková pěší pouť, jejímž účastníkem je kněz. Jedná se o svátost smíření, kterou si můžeš během cesty vykonat bez čekání u zpovědnice. Nikdo ti nebude vyčítat, jestli se budeš zpovídat  deset minut, nebo hodinu. Máš to všechno v klidu a bez nervozity, která mnohdy u zpovědnic bývá , když je zde více lidí.

A nyní k jedné takové pěší pouti, která se uskutečnila z naší farnosti ve dnech 4. – 6.8.2006. Sešli jsme se v kostele, kde byla v 6 hodin sloužena mše sv. za účasti  nejen poutníků, ale též ostatních farníků. Poté se sešlo na farní dvůr, kde se do auta naložily spacáky, které nám jeden z ochotných farníků odvezl do Slušovic na místo noclehu. Před odchodem dostal každý cedulku se svým jménem a nápisem: Společně k Panně Marii Svatohostýnské. Přihlášeno bylo 55 farníků, někteří se omluvili, některých jsme se nedočkali a tak  7.15 vyrazilo na cestu 46 poutníků. Nejmladšího a nejstaršího člena naší poutě dělilo úctyhodných 57 let. Své zastoupení zde měla  i farnost Val. Klobouky, Študlov a jiné. Cestou jsme se modlili, zpívali, různě se bavili a sledovali oblohu s otázkou: Zaprší, nebo nezaprší? Prvním naším stanovištěm byla Hložecká kaple. Bylo třeba posilnit naše těla a tak se vybalily první svačiny. Záhy opouštíme toto místo a scházíme do Křekova. Odtud nabíráme kurz Vlachova Lhotka, Vysoké Pole, kde máme  přestávku ne oběd. Za Vysokým Polem u kaple Panny Marie se modlíme Anděl Páně a odtud hurá do hor ke kapli sv. Františka na Suchý vrch, což je jedno z dalších občerstvovacích stanovišť. Odtud pak scházíme do Vizovic- Lhotska a v 18.15 přicházíme do Vizovic, kde nás na faře čeká milé přijetí od P. Kutáče, který zde od července působí. Je tady pro nás připravené  bohaté pohoštění, které přišlo každému vhod. Jací bychom to byli poutníci, kdybychom jsme se nezastavili v místním kostele. Loučíme s o. Kutáčem, a ten nám dává na cestu požehnání. Nyní nás již čeká poslední úsek dnešního dne a to cesta do Slušovic. 19.30 jsme na místě očekáváni panem Drábkem, který nám toto ubytování zajistil. Spacáky již máme zde, každý si chystá místo na spaní a tak je všechno OK. Kolem 20. hodiny nás poctil svou návštěvou senátor Jiří Stodůlka i se svou asistentkou. Byl překvapen, že se v dnešní době vydá tolik lidí na pěší pouť a obdiv sklidili zvláště starší poutníci. Poté k nám krátce povykládal o své (i když ne pěší) pouti na Ukrajinu, což bylo, myslím, docela zajímavé. Mnohé z nás taky potěšil chmelovým nápojem, který přivezl. Při rozloučení  nás povzbudil na další cestu. V 21.00 jsme se sešli ke společné večerní modlitbě a šlo se spát.

Sobotní ráno nás vítalo zamračenou oblohou, ale to nás „staré horaly“ však vůbec nemohlo rozházet. A tak se balíme, spacáky posíláme po Ivanovi domů, loučíme se s panem Drábkem a odcházíme do místního kostela na ranní modlitbu. Odtud ještě do obchodu doplnit zásoby a potom již hurá na další cestu. Čekají náš Hrobice, za nimi u obrázku Panny Marie Svatohostýnské máme občerstvovací přestávku. Odtud pak jdeme přes Kašavu do Držkové,kde je oběd a krátký odpočinek. Držková je poslední vesnicí, odkud by se dalo nějakým dopravním prostředkem vrátit zpět. Potom již následují jen hory a hory… Posilněni se vydáváme na další putování. Cestou je možnost si vykonat svátost smíření, což někteří využijí. Vždyť letos jdou s námi dva kněží -o. Karel a o. Jiří. A tak cesta ubíhá a v našich nohách je již pár desítek kilometrů. Na Holém vrchu pod Hostýnem již víme, že nejhorší úseky cesty jsou za námi. Zanedlouho poprvé spatříme kopuli baziliky. Kolem 16.hodiny přicházíme na  autobusovou zastávku na Svatém Hostýně, někdo dříve, někdo později, kopce udělají své. Odtud se pak společně vydáváme k bazilice- cíli naší pouti. Zde se pomodlíme a pak se jdeme ubytovat. Ubytování je zajištěno, takže není důvod k nervozitě. 17.45 slouží v bazilice naši kněží otec Karel a Jiří mši svatou. Všichni se máme za co modlit a děkovat. Večer v 21 hodin se v kapli poutního domu  scházíme ke společné večerní modlitbě a  domlouváme nedělní program. V neděli jsme společně účastni mše sv. v 9.00, po ní jdeme na křížovou cestu. Další program už je individuální. Odpoledne se pak rozjíždíme do svých domovů. Někdo dříve, někdo později. Většina - v počtu 30 - odjíždí v 16.00 vlakem. Jsme sice unaveni, ale šťastni, nejen že jsme pěší pochod zvládli, ale že jsme si mohli užít té krásné atmosféry putujícího společenství, kdy lidé mají k sobě nějak blíž, kde intenzivněji vnímáme i přírodu a získáme trochu jiný pohled na všechno kolem nás i v nás. Pěší pouť má opravdu své zvláštní kouzlo. Přijďte se příští rok o tom přesvědčit.

Stanislav S.

Rok 2005

„Tak, Jani, běž už, ať alespoň ty stihneš mši svatou!“ Chystali jsme se na pěší pouť na  Hostýn. Na poslední chvíli jsme si nechali balení, bylo třeba zavézt malé děti k babičce, úplně se mi čas vymkl z rukou. Má cenu vůbec jít, znervózněli jsme, když na sebe křičíme a vůbec se nemůžeme domluvit. Co to bude za pouť? „Jdeme!“ Zavelel manžel. Chtěla jsem to vzdát, „co máme, to máme“. Poslechla jsem, neboť jsem věděla, že by mě to později, až budu klidná, mrzelo.Stihli jsme to přesně po mši, všichni už na nás čekali, rozdávali se zpěvníky a vizitky – každý účastník si připjal vizitku se svým jménem. Na pohled podivné mít vizitky, ale později jsme to ocenili. Vložíme trochu statistiky: šlo nás 26, tj. 0,5% farnosti, převažovala mládež, školáky zastupovala Jaruška a Tomáš, o kterém jsme ani nevěděli, ale měli jsme se sebou i ministranta. Sedmiletá Jaruška byla po celou cestu velkým povzbuzením, hopsala po lese jako kůzle. To, že si ji tatínek sice už po 1,5 hod. chůze dal na záda, bylo jen proto, aby se nezamazala už na začátku cesty od opravované asfaltky. Vyšli jsme jako procesí s křížkem vpředu pod vedením našeho duchovního otce Karla. Podle zpěvníků a kytary jsme hned začali zpívat. Vyprovázeli nás naši milí přátelé, kteří z různých důvodů jít nemohli a tak nám při mši vyprosili požehnání na cestu a zůstali doma v Brumově.

U rybníků otec Karel navrhl, abychom si navzájem popřáli krásný den a vyjádřili radost, že jdeme společně, že právě oni se rozhodli jít. Při tom ostrém tempu, který nasadilo čelo procesí s křížkem, to bylo za poklusu s nejedním šlápnutím do kaluže.

Podle rozpisu z let minulých jsme věděli, kdy a kde zhruba máme už být. Když to zhodnotili „staří“ zkušení poutníci, myslím, že jsme tentokrát nebloudili, neuhnuli z cesty, nikde se nezdržovali a hlavně, hlavně celou cestu zpívali a zpívali. Byla to pouť chval. Chválili jsme Boha a vůbec neviděli, že je před námi kopec, dlouhé stoupání, únavná chůze po asfaltce. Zdravili jsme kolem jedoucí máváním a  kolemjdoucí pozváním, ať jdou s námi. A šli. Kousek cesty šli s procesím a zpívali s námi, pak se vrátili domů – třeba dědeček s vnukem. Pravidelně jsme se zastavovali tam, kde bylo zvykem, ale co bylo důležité, byli jsme unaveni, ale šťastni a ten náš nádherný pocit štěstí se projevoval v písních a chválách. První den byl cíl cesty Slušovice, kde nás čekal nocleh. Přestože jsme spěchali, abychom tam byli na určený čas v osm večer, zastavili jsme se ve Vizovicích, na faře pro nás měli nachystaný čaj a šli jsme se pomodlit do kostela za farnost. Ta hodina, kterou jsme věnovali Vizovicím nám vůbec nechyběla, neboť Bůh je Pán času. A ve Slušovicích nás čekalo překvapení. Vždy se nocovalo u Drábků - pan Drábek je varhaník – ale letos bychom se tam asi nevešli. A tak jsme byli ve skautském středisku. Nejenže jsme nespali venku, ale ještě nás čekalo pohoštění. Před spaním jsme se sešli a otec nás učil zpytování svědomí a to takovému, abychom nehledali, co jsme udělali špatně a za to se obviňovali, ale naopak. „Podívejte se, co jste dnes prožili hezkého a za co chcete Boha chválit. Tak vždycky začínejte.“ A sám šel příkladem: „Pane, já Tě chválím za dnešní nádherný den za toto společenství, které jsi připravil a taky za tu hrst malin, kterou jsem dostal.“ A opravdu. Modlitba radostná a povznášející, moc krásná = uzavřela prožitý den. Druhý den po snídani a rozloučení s p. Drábkem jsme vyrazili se zpěvem do ulic města. Zamířili jsme do kostela, kde jsme krátce poprosili za Slušovice. „Zřejmě tu viděli poprvé kněze v klerice,“ podotkl otec Karel, když jsme se před obchodem sešli a seřadili se k další cestě. Protože ve městě se chystal závod aut, potkávali jsem spoustu aut a všem mávali. Přijímali to různě. Nevynechali jsme ani hlídkující auto Policie. Všem jsme rozdávali štěstí, kterým naše srdce přetékala. A tak únavné pochodování po asfaltce vůbec nebylo únavné, neboť jsme za pochodu provedli rozcvičku a smáli se a zpívali. Náš duchovní vůdce nás vedl s něžností, pozorností a láskou nebeského Otce. „Bože, netušil jsem, že to bude tak jednoduché!“ Pronesl otec Karel, když jsme měli zase jeden náročnější výstup za sebou. Největší krize z únavy nás potkala pár km před cílem naší cesty. Zastavili jsme se na posledním odpočinku na rozcestí a ty poslední dvě hodiny po hřebenu, ani ne do kopce byly jako křížová cesta. Netlačily mě jenom boty, ale už jsem nemohla. Krosnu převzal manžel, já se opírala o dvě pořádné palice a tak jsem překonala poslední úsek cesty. Panna Maria nás přivítala nádherným hustým deštěm, aby nás symbolicky obmyla. Někteří jsme si už vůbec nestihli dát pláštěnku, byli jsme promočeni skrz naskrz. Čekárnu jsme brali úprkem, pak jsme se seřadili a jako sice řádně zmoklé, ale důstojné procesí, s křížkem v čele, se zpěvem chval vystoupali po schodech do baziliky k naší Paní. Vešli, pozdravili naši milou Paní, poděkovali. „Tak brzy jsme nikdy na Svatém Hostýně nebyli,“ konstatoval spokojený Staňa, který neustále hlídal čas podle rozpisu z minulých let. Večerní mši jsme měli naplánovanou na sednou hodinu a tak jsme měli čas jít se umýt, převléct a ubytovat. Mši svaté předcházel růženec, který vedly řeholní sestry. Mši pak sloužil náš otec Karel, zpívali jsme a vůbec se nám nechtělo z kostela odejít. Jenže kostel se zavíral a my museli. A tak jsem zůstali u baziliky, srdce nám přetékala chválou, radostí, štěstím a my zpívali a zpívali, povídali, radovali se a smáli. Otec podotkl: „Tak já běhám po lese v klerice a teď jsem sloužil mši svatou v teplácích.“ Jenže co mohl dělat, když promokl do nitky! To byl tak hustý liják, že se nedalo nic udělat. Nás určitě nepohoršil a naše Maminka se jen usmívala. Byl to pro nás ten obraz, co jsme mohli vidět během mše. Slunce začalo zapadat a zůstala v slunci nádherně osvícená jen Matka s dítětem nad oltářem a andělé. Kvůli Matce jsme přišli a ona na sebe soustředila náš pohled. Já osobně cítím úžasný pokoj, ano problémy jsou a budou, ale úplně jinak k nim teď přistupuji. K naší velké lítosti otec Karel musel odejít zpět do Brumova hned večer a myslím, že tak činil taky nerad. Tak nás „předal“ svému jmenovci jáhnu Karlovi. „Ahoj děcka!“ přivítal nás srdečně. A víte, že budu mít v pondělí v Brumově pohřeb?“ „Tedy budu pohřbívat“, doplnil po našem výbuchu smíchu. Zapadl mezi nás. V neděli nás čekal odpočinek od chůze a jako společnou mši jsme stanovili „devátou“, pak křížovou cestu. Byli jsme opuštěné stádečko bez pastýře. No, nějak jsme to organizačně zase zvládli, ale pod vedením kněze je to jiné. Asi jsme měli zakusit pocit stáda bez pastýře.

Jaké úžasné požehnání máme, že je denně mše svatá, o prázdninách je u oltáře někdy málem více kněží než lidí na mši, místo fary máme řeholní dům mariánů. Díky, naši milí předkové, kteří se na nás díváte z pohledu věčnosti a usmíváte se. I na vás jsme myslili, na celou farnost, na jednotlivce, tak jak nám všechno přicházelo před oči. Modlili jsme se na Vaše úmysly a Bůh živý slyší.Vše je pod jeho režií, nad vším je Bůh. Můžeme žít naprosto beze strachu, neboť víra nás nese jako křídla. Skutečná víra a důvěra v Boha nese .

Nelze zprostředkovat to, co jsme prožili, ale bylo to zakoušení velkého štěstí. Jednota společenství, které jsme vytvořili, tak nějak to bylo u prvních křesťanů. Jen chci povzbudit, jestliže jsem došla já, s puchýři už z Brumova, neboť jsem vyšla v nových nerozšlapaných botech a sedmiletá Jaruška, naše sluníčko, i vy to dokážete. Jen na postoji záleží, Bůh už sílu dá.

P.S Chcete-li zakusit kousíček atmosféry poutě, scházíme se každou středu po mši svaté v „chudobinci“. Zpíváme a chválíme Boha. Zveme vás.

 Eva P.