březen

4. 3. Sv. Kazimíra

Narodil se 5. 10. 1458 jako syn polského a litevského krále Kazimíra IV. Měl se stát uherským králem (1471), ale dal přednost životu v ústraní. Vynikal křesťanskými ctnostmi, zejména čistotou a dobrotou k chudým. Byl velkým ctitelem eucharistie a Panny Marie. Žil ve Vilně v Litvě, tam také 4. 3. 1484 zemřel na tuberkulózu a byl pohřben v katedrále. V roce 1521 byl prohlášen za svatého.

7. 3. Sv. Perpetuy a Felicity, mučednic (památka)

V roce 203 bylo v Kartágu zatčeno pět katechumenů. Ve vězení byli pokřtěni a dosáhli mučednické koruny (7. 3.). Mezi nimi byly dvě ženy. Jedna z nich, Perpetua, zapisovala události ve vězení až do dne před jejich smrtí. Byla to mladá žena z patricijské rodiny, doma měla několikaměsíční dítě. Felicita byla otrokyně, ve vězení se jí dva dny před její smrtí narodila holčička. Úcta k nim se brzy rozšířila nejen v Africe, ale i v ostatním křesťanském světě. Nad jejich hroby byla postavena bazilika a jejich jména jsou uváděna v mešním římském kánonu.

8. 3. Sv. Jana z Boha, řeholníka

Narodil se v Portugalsku v roce 1495. Do svých 42 let vystřídal mnoho zaměstnání: byl pastýřem, vojákem, pouličním prodavačem a nakonec knihkupcem v Granadě na jihu Španělska. Když slyšel kázat bl. Jana z Avily, změnil své chování a způsob života tak okázale, že ho zavřeli jako blázna. Poznal kruté prostředí tehdejších lazaretů, a rozhodl se zasvětit zbytek svého života zcela péči o nemocné. Dbal na to, aby se v nemocnici, kterou založil, jednalo s nemocnými podle hygienických zásad, se skutečnými znalostmi, a především s opravdovou láskou. Postupně se k němu přidávali další obětaví muži, a tak vznikl řád milosrdných bratří. Zemřel 8. 3. 1550 v Granadě. V roce 1690 byl prohlášen za svatého a později za patrona všech nemocnic.

9. 3. Sv. Františky Římské, řeholnice

Narodila se v Římě roku 1384 a pocházela z patricijské rodiny de Buscis. Už jako malé děvče toužila po řeholním životě, ale na přání rodičů se provdala za Lorenza de' Ponziani. Měla tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely. S láskou pečovala o domácnost a v těžkých dobách, které tehdy Řím prožíval, dávala příklad krajní obětavosti a statečnosti. Podporovala chudé, nemocné a opuštěné a za tím účelem také založila ženské řeholní společenství na způsob III. řádu sv. Benedikta (1425). Když ovdověla (1436), přestěhovala se do tohoto kláštera a stala se v něm představenou. Tam také zemřela 9. 3. 1440 a byla pohřbena v kostele Santa Maria Nuova nad zříceninami starořímského fóra. Za svatou byla prohlášena v roce 1608.

10. 3. Sv. Jana Ogilvie, kněze a mučedníka

Narodil se roku 1579 v urozené kalvínské rodině v Banffshire ve Skotsku. Byl poslán na studie do Evropy (1593) a v sedmnácti letech se stal katolíkem. Studoval v Douai, Lovani, Řezně, Olomouci a v Brně, kde vstoupil do jezuitského noviciátu (1599). Po několikaletém pobytu v štýrském Grazu a ve Vídni dokončil v Olomouci studium teologie (1609-1610). Potom byl poslán do Paříže a tam vysvěcen na kněze (1610). Vrátil se do vlasti (1613) a působil tajně jako misionář v Edinburghu, Londýně a v Glasgowě. Byl však vyzrazen a strávil čtyři měsíce ve vězení. Když ani po několikerém mučení a vyslýchání nevyzradil jména skotských katolíků, byl odsouzen "pro pobuřování" a 10. 3. 1615 veřejně oběšen. V roce 1976 byl prohlášen za svatého.

17. 3. Sv. Patrika, biskupa

Narodil se kolem roku 385 v Británii. Když mu bylo 16 let, unesli ho piráti a prodali v Irsku sedlákovi. Tam šest roků pásl ovce, potom se mu podařilo utéci a vrátit se k rodičům. Vystudoval v Galii, stal se knězem, po návratu do Británie byl vysvěcen na biskupa a spolu s několika druhy odešel jako misionář znovu do Irska (432). Dokázal přizpůsobit svůj apoštolát podmínkám této země, takže obrátil na křesťanství velkou část obyvatelstva. A i když se to neobešlo bez nesnází, přece nebylo třeba prolévat mučednickou krev. Založil mnoho klášterů a zřídil pevnou církevní organizační strukturu. Armagh u Belfastu se stal prvním biskupským sídlem (kolem roku 444). Na sklonku života napsal autobiografické dílo "Vyznání". Zemřel 17. 3. 461 poblíž severoirského města Downu a jeho hrob se stal ihned poutním místem.

18. 3. Sv. Cyrila Jeruzalémského, biskupa a učitele církve

Narodil se z křesťanských rodičů kolem roku 315 v Jeruzalémě. Stal se tam biskupem (348), třikrát byl od ariánů vypovězen do vyhnanství a strávil tam celkem asi 16 let. O jeho pastorační činnosti svědčí promluvy, kterými připravoval katechumeny na přijetí křtu. Jeho "Katecheze" jsou důležitým svědectvím o víře a liturgii té doby. V roce 381 se zúčastnil třetího všeobecného církevního sněmu (I. konstantinopolského). Zemřel 18. 3. 386 v Jeruzalémě. Za učitele církve byl prohlášen roku 1893.

19. 3. Sv. Josefa, Snoubence Panny Marie (slavnost)

Zmiňují se o něm jenom evangelisté Matouš a Lukáš při líčení Ježíšova dětství, ostatní zprávy jsou apokryfní a nelze je brát vážně. Jeho svátek se začal slavit nejprve na Východě (asi v 9. století), od 10. století se objevuje v kalendářích na Západě, v Římě se slaví od roku 1479, v roce 1621 byl zaveden v celé církvi. Roku 1654 byl připočten k českým patronům.

23. 3. Sv. Turibia z Mongroveja, biskupa

Narodil se roku 1538 ve Španělsku. Vystudoval práva v Salamance a stal se, třebaže byl dosud laik, předsedou inkvizičního tribunálu v Granadě. V roce 1580 odejel v hodnosti arcibiskupa do Limy v Peru. Cítil s domorodými Indiány, učil se jejich jazykům a chránil je před přehmaty Španělů. Svolal celkem 12 synod, aby byli kněží co nejlépe připraveni na svou odpovědnou práci. Zvláště 3. sněm v Limě (1582-83) měl základní význam pro celou Latinskou Ameriku. Většinu času strávil na vizitačních cestách po své diecézi, při poslední zemřel 23. 3. 1606 v Santiagu de Miraflores v malé kapli uprostřed domorodců. V následujícím roce bylo jeho tělo převezeno do Limy a roku 1726 byl prohlášen za svatého.

25. 3. Zvěstování Páně (slavnost)

Dnešní slavnost připomíná den, kdy byl anděl poslán k Panně Marii a zvěstoval jí, že se má stát matkou Mesiáše, Syna Božího.

Ústředním bodem oslavy je tajemství vtělení věčného Slova, počátek naší spásy. Proto v těsné blízkosti Velikonoc prosíme, aby se na nás projevila síla vykoupení (srv. modlitba po přijímání). Na Východě se tento svátek slavil už kolem roku 550, v Římě byl zaveden v 7. století