Kázal P. ThMgr. Jan Hrudík, farář ve Strání

Drazí poutníci, dnešní evangelium k nám hovoří naléhavou řečí, která plyne z nekonečné Boží štědrosti, z té nesmírné Boží něhy, kdy v těch největších bolestech, v nejtěžší chvíli života je zde přítomna matka bolesti Mater Dolorosa. A je nám darována jako nesmírný dar Boží lásky, aby i nadále provázela naše kroky. Vždyť kdo lépe dokáže pochopit lidské srdce než ta, která bolest i tu skrytou dokáže vytušit, než právě matka? A o to více ta, která se stala snoubenkou Ducha svatého, která byla otevřená právě pro jeho působení od samotného zvěstování. Ona dokáže v síle této moci kráčet těžkou cestou, přes tu hlubokou bolest srdce, až právě na Golgotu. Maria. Přichází ujistit své děti, že i nadále nad nimi bdí a nepřestává je milovat.

Přicházíme jako poutníci, jako putující lid Boží, abychom své starosti i svoji bolest mohli předat právě Marii. Kolik jenom starostí každý z nás neseme. Starosti o své děti, o své vnuky, o novou generaci, která mnohdy, jak můžeme vidět kolem sebe, se spíše odklání od Božích zásad a chce si kráčet nějakou svojí životní cestou. A tak se otevírá jiným věcem a to působí bolest v naší duši. Přicházíme s důvěrou, která má své opodstatnění právě v tom biblickém textu, který teď dozněl: „Synu, hle, tvá matka. A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.“ Od chvíle, kdy jsme poznali dobrotu Marie, jsme ji vzali i my pod svou ochranu, i my jsme ji přijali za svou. Celé minulé generace by mohly vyprávět o tom, jak právě všechny ty skryté modlitby našeho srdce nevycházely nadarmo. A možná i to dnešní setkání vypovídá o tom, že k ní chceme znovu a znovu klást naději v její pomoc. Když svým duchovním pohledem můžeme vidět tu, před kterou klečíme, ke které vztahujeme své ruce, která zná bolest a dokáže lidské srdce velice dobře pochopit, otevírá náš lidský zrak a tak dává aspoň tušit smysl lidské bolesti.

Vzpomeňme na Marii sedmibolestnou, která má na klíně svého i Božího Syna. Zde můžeme vidět dvojí pohled. Ten první se mi naskytnul ve chvíli, kdy jsem minulý rok stál před Pietou v chrámu svatého Petra v Římě. Něčím zvláštním přitahuje toto impozantní dílo stovky fotografů, kteří se předhání, aby mohli co nejlépe, z různých pozic, toto dílo vyfotit, aby si to zvěčnili na nějaký citlivý materiál, který si mohou vzít domů a jako jakýsi zvěčněný úlovek přivézt do svých domovů a pochlubit se, co se jim podařilo vyfotit. Možná je to právě svou krásou a pokorou Mariina pohledu. To může být první pohled, vidět to jako umělecké dílo. A ten druhý pohled je právě v tom, že vede k duchovnímu pohledu. V pokorném obsahu tohoto skvostného díla, ve kterém můžeme jenom na chvilku tušit přetaženost lidské tragédie, se prolíná tragédie lidské bolesti z celých dějin lidstva. Veškeré lidské utrpení, beznaděje a umírání. Můžeme vidět i tu přetaženost, kdy Syn Boží umírá z lásky k nám. Ano, drazí, tak jsme byli každý osobně  pro něho nesmírně vzácný.

My máme jednu úžasnou výhodu, že v tom nejdůležitějším okamžiku tam stojí Maria, žena s probodeným srdcem. Tak se naplňuje starobylé proroctví, které kdysi dávno vyslovil Simeon této tehdy mladé dívce: „Tvým srdcem pronikne meč bolesti“. I tenkráte drží dítě Ježíše ve svém náručí. A právě tento pohled dává odvahu znovu povstat, vykročit v síle Boží moci. Díky soucítění bolestné Matky můžeme znovu zakusit útěchu, posilu, kterou člověk někdy ztratí a je málo jenom říci, že to nějak přejde. Ale pohled Marie, ve kterém je bolest i naděje, dává člověku novou odvahu. A najednou vidíme, že všechno má svůj účel. Dokonce bolest, umírání i smrt. To je lekce, kterou nás učí právě sedmibolestná. Mnozí si jasněji uvědomují, jak se právě v té bolesti rodí i život ducha. Někdo musí vzít tu těžkost porodu, aby mohl na svět přijít nový člověk a někdo musí za to zaplatit a zaplatit i za jiné. Za obrácení, za nalezení cesty víry pro mnohé lidi, pro svého syna, dceru, přítele. Ale i za to vlastní obrácení. A slzy jsou nejednou tím světlem, skrze něž člověk může prohlédnou. Může vidět Boha přesnějším pohledem, který tam je. Kdo neprožil křest bolesti, nemůže těmto věcem rozumět. To obilné zrníčko v nás potřebuje nějakou závlahu, aby potom mohlo přinést užitek. Tak i naše duše potřebuje závlahu naší slzy, která je slzou pokání, slzou, ve které si uvědomíme, za jakou cenu jsme byli vykoupeni. Slzu, která dává znovu vzrůst odvaze a novému životu, který nám Pán s velkou láskou znovu nabízí. A tak může toto všechno v nás dozrát.

Mnohdy si to člověk přizná, když na něj dolehne tíha kříže a komu se s tím můžeme svěřit než právě tomu, kdo nám rozumí. Je to Syn boží, je to Maria, která s ním nese tíhu umírání, tíhu vykoupení. A jestli se člověk hned v té první fázi neuzavře a dokáže jít kousek dál, nezapomíná, že Maria jde s Ježíšem až ke hrobu. Můžeme zakusit, proč nám ten kříž někdy Bůh sešle a můžeme zakusit, že nás nenechává samotné. Uvědomme si tu Boží pedagogiku. Ani Maria nezůstane samotná. Slyší: „To je tvůj syn“. Ani my nezůstáváme osamoceni, protože slyšíme: „Synu, dcero, hle, tvá matka“. Přizvěme tedy znovu Marii do našeho života a přinesme jí bolest, kdy se naše děti, vnukové a třeba i my začínáme vzdalovat Božím věcem a prožíváme trýzeň, strach a nejistotu. Toto všechno jí přinesme a vložme do jejího náručí, abychom mohli říci: Maria, vezmi mě na svůj klín, pofoukej mé rány, povzbuď mě, buď mi nablízku, ujmi se mě ty, která velice dobře rozumíš člověku, ty, která jsi plná milosti, ty, která rozumíš i bolesti, abychom ti mohli odevzdat naši bolest a mohli jsme zakusit útěchu, se kterou k nám účinně přicházíš. Amen.