Kázal P. ThMgr. Pavel Bačo SI, farář Akademické farnosti v Olomouci

V batohu vojáka, který za druhé světové války v roce 1944 zahynul v bitvě u Montecassina, byla nalezena tato modlitba:

Bože, vyslyš mne! Říkali mi, že neexistuješ, a já jsem jim jako blbec věřil. Ale včera jsem v díře po granátu uviděl tvoje nebe. Najednou jsem si uvědomil, že mi lhali. Kdybych se snažil pořádně se podívat na věci, které jsi stvořil, hned bych pochopil, že tamti zapírali, že kočka je kočka. Je zvláštní, že jsem se musel dostat až do tohoto pekla, abych měl čas uvidět tvou tvář! Strašně tě mám rád… to jsem chtěl, abys věděl. Za chvíli tu bude hrozná bitva. Kdoví? Možná k tobě dnes večer přijdu. Nebývali jsme dobrými přáteli, a já se ptám, můj Bože, jestli mě budeš čekat u dveří. Podívej, takhle tu pláču! Právě já začnu fňukat! Kdybych tě jenom poznal dřív… Pojďme! Musím už jít. Je to směšné: když jsem se s tebou setkal, už se nebojím umřít. Nashledanou!

Při poslechu této modlitby si uvědomujeme, co všechno se může skrývat za tím slovem setkání, setkání s Bohem. Co všechno může obnášet to slovo víra. V jakých dramatických životních okolnostech může být víra člověku darována. A zároveň jakým zdrojem posily, povzbuzení, uklidnění se pro něj může stát. Že dokonce smrt přestává být něčím, co v člověku budí strach. Někdo přichází k víře dramaticky, velmi rychle, v radikální konverzi, jiným, což bude asi většina z nás, je víra postupně darována v rodině už od kolébky. Jsou různé cestičky k víře a každý z nás máme tu svou jedinečnou.

Zkusme se ale zamyslet a zastavit u té základní otázky, co to vlastně pro nás víra znamená? Irský jezuita, Michael Paul Gallagher, odpovídá ve své knize Čestně o víře na otázku Co myslíme slovem víra? následujícím způsobem: Jedna cynická odpověď zní: „Je to uvěření neuvěřitelným teoriím – v tomto životě na nich sice nezáleží, ale mohly by pomoci v tom příštím.“ Rád bych tento názor – píše dále Gallagher - vyvrátil kousek po kousku. Nejen kvůli určitým argumentům. Také kvůli tomu, že o něčem tak důležitém jako je víra, nelze uvažovat tak dětinsky. Zabývejme se nejdříve zápornými body.

1. Nejde o teorii, jde o mnohem více. Buď v tom všem jde o Boha, který nás miluje a který nám pomáhá uvědomit si jeho lásku, nebo to celé nemá smysl.

2. Víra není pouze záležitost náboženského přesvědčení nebo podivných idejí, se kterými zrovna souhlasím. Víra je zakořeněna v celém mém postoji k sobě a k životu.

3. Víra není ani neuvěřitelná, ani stupidní. Existují velice dobré důvody, proč v Boha věřit, třebaže to nejsou nezvratné důkazy. Ale to by už pak nebyla víra.

4. Pokud na víře v tomto životě nezáleží, pak to není ona horoucí víra Bible. Od proroků až k Ježíši trvá dlouhý zápas proti pouhému vnějšímu náboženství a na druhé straně i proti přehnanému duchovnímu úsilí. Bůh se snaží změnit naše srdce, abychom my mohli uzdravit tento zraněný svět.

5. Ježíš Kristus nám slibuje „plnost života“, ale nejen po smrti. Tato plnost zahrnuje sdílení jeho cesty už i nyní. 

Tolik k těm záporným bodům, kterými se Gallagher zabývá a kterými se snaží vymezit, co víra není, jak bychom ji rozhodně neměli chápat. Když pak hovoří o víře pozitivně, to znamená, co to víra vlastně je, jak bychom jí měli rozumět, tak uvádí mimo jiné:

Ve víře nejde pouze o to, jestli Bůh je, ale také o to, kým je Bůh pro nás, nebo lépe, kým by chtěl být pro nás. Všimněte si slov „chce“ a „pro nás“. Jinak řečeno, ve víře jde o touhu a o vztah. O Boží touhu mít vztah s tebou i se mnou. Víra bez tohoto jádra není křesťanská víra.

Zde vám předkládám nejjednodušší definici víry, jakou si dovedu představit: je to ano na ano. Bůh nám říká své ano v Kristu. Je to ano lásky vytrvalé, naprosté a jisté. A my nejistě odpovídáme své ano zpátky. Nejistě, protože v tomto životě Boha jasně nevidíme.

To je tedy Gallagherův pokus vyjádřit, pokud možno jednoduše a prostě, co pro nás víra v Boha znamená. Uvědomujeme si, že víra není jen rozumové přijetí té skutečnosti, že Bůh je, že existuje. Je to něco daleko většího a hlubšího. V návaznosti na to, co jsme slyšeli od Gallaghera, je to uznání, že jsme Bohem milováni, že jsme jím přijímáni. Zahrnuje také ochotu a rozhodnutí člověka přenechat se této Boží lásce, přenechat iniciativu ve svém životě Bohu.

Dnes jsme četli evangelium o zvěstování Panně Marii. Slyšeli jsme ho už tolikrát, ale přesto se znovu můžeme pozastavovat a žasnout nad tím, co všechno je skryto za Mariinými slovy Jsem služebnice Páně. Jaká víra, jaká odvaha. Panna Maria je v tom zvěstovaném poselství konfrontována s Božím plánem pro její život. Dovedeme si představit, že ona sama už svůj vlastní plán pro život měla. Byla zasnoubena Josefovi, měla vyhlídku na manželství s ním, na společný život s ním. Dost dobře si také uvědomovala, že z toho lidského pohledu ten Boží plán by mohl zničit její vztah s Josefem a zamávat s jejími plány pro život. Ona je nám představena jako žena, která uvažuje, přemýšlí, ptá se. Musela dobře vědět, co se před ní rýsuje.

Přesto má tolik důvěry a víry v Boha, že odpovídá svým ať se mi stane podle tvého slova. Dává přednost Božímu plánu pro svůj život před svým vlastním plánem. Dává se Bohu k dispozici, přenechává Bohu iniciativu ve svém životě. Ona musela zažít tu nabídku Božího plánu pro její život ne jako něco násilím vnuceného, ale jako láskyplné pozvání od Boha, jako to nejlepší, co jí Bůh v životě chce dát. Když Panna Maria přijímá Boží plán, neochuzuje se o nic, naopak bychom mohli říci, že je to pro ni výhra. Ona se stává Matkou Boží, umožňuje, aby se Kristus stal Emanuelem, tj. Bohem s námi, a uskutečnil dílo spásy.

Když se ptáme, co si z toho evangelia můžeme vzít my sami, tak rozhodně můžeme čerpat ve víře Panny Marie inspiraci a povzbuzení. My svou vírou také dovolujeme Bohu, aby uskutečňoval své záměry v našem životě, aby v nás a skrze nás působil. Svou vírou dovolujeme, aby se i nemožné stávalo možným, aby se i beznadějné a bezvýchodné situace proměňovaly a našlo se k nim řešení. Dále vidíme, že stojí za to dát svůj život Bohu k dispozici. Tím mu otvíráme prostor, aby on ze své lásky mohl dát nám a skrze nás i světu tolik, kolik jsme jen schopní unést. Kdo se ve víře otvírá Bohu, kdo počítá s Bohem ve svém životě, svěřuje se mu a svěřuje mu své záležitosti, tomu se takříkajíc otvírají hranice, otvírají se mu nové horizonty, nové světy, nové netušené možnosti.

V této eucharistii můžeme prosit za sebe navzájem, aby naše víra mohla stále růst, aby se osvědčovala i v různých životních zkouškách, byla silou a oporou nám i našim bližním, abychom stále mohli žít z nekonečné Boží lásky. Amen.