Kázal P. ThMgr. František Sedláček , farář ve Štípě

Sestry a bratři, přátelé Boží, když nastupuje nový velvyslanec do svého úřadu, má povinnost předložit u prezidenta nebo u  krále dané země pověřovací listiny, že zastupuje tu a tu zemi a má hájit zájmy té země odkud je poslán. Od roku 1989 bylo mnoho nových velvyslanectví zřízeno, protože mnoho nových států vzniklo, ale také byla některá velvyslanectví obnovena. Bylo obnoveno velvyslanectví ve Vatikánu, náš velvyslanec je ve Vatikánu a apoštolský nuncius je zase u nás.

Dnes jsme slyšeli evangelium o jednom velkém velvyslanci, který ukazuje pověřovací listiny, ale trošku jinak než jenom napsané na papíře. Je to Ježíš Kristus. Sestoupil do řeky Jordánu, aby se nechal pokřtít a tím dostává pověření konat tuto službu nejen od Jana Křtitele, který ho pokřtil, ale od Boha Otce a Ducha svatého. Co je v tom pověřovacím listu napsáno? To jsme slyšeli v evangeliu. „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Tak to píše Matouš a Lukáš. Ten tam ještě dodává, to, co se týká nás: „toho poslouchejte“. Tento úryvek z evangelia je vlastně jedna z největších revolucí v dějinách náboženství, protože Bůh se nám zjevuje. Do této doby Boha uznávali jako Jahve, Hospodina, hrozného, mocného stvořitele a  soudce. Teď se nám Bůh zjevuje a říká nám: „To je milovaný Syn“. A jestli trošku přemýšlíme a nejsme hloupí, tak víme, že když je někdo syn a je milovaný syn, tak kdo ho miluje? Otec nebo matka. A protože u Boha nejsou rody, tak je to Otec. A ten Otec zároveň musí být jak soudce, tak stvořitel, tak velký vznešený, ale také je někdo, kdo je blízký, kdo nejvíc miluje. Miluje nás tak, že posílá Syna, aby splnil jeho vůli a nás vykoupil. Tak dalece jde Boží láska. V dokumentu Učící se církev, který byl vypracován na šest let, jsou na jednotlivé dny určeny tématické homilie a pro ten dnešní je to téma Duch svatý a církev, Duch svatý a Kristus.

A tak se můžeme zamyslet, jak vlastně Duch svatý působí v církvi.  Dnes, kdy slavíme Křest Páně, sestoupil a pomazal Krista na Mesiáše, na pomazaného. Ale ještě předtím než Kristus začal veřejně působit a vůbec ještě než se narodil, tak ho přijala Panna Maria. To bylo v soukromí. Tam byla jenom Maria a Duch svatý, víc lidí tam nebylo. Jestli byla Maria u toho, když byl Kristus křtěn v Jordánu, o tom se můžeme dohadovat. Mohla tam být, nemusela, ale to není tak podstatné. Na křížové cestě a při ukřižování byla s Ježíšem. Když slíbil apoštolům, že sešle Ducha svatého, tak s nimi setrvávala na modlitbách. A když Duch svatý sestoupil, byla tam. Maria má velké postavení i v církvi a je prostřednicí při seslání Ducha svatého a naší ochránkyní a vzorem jak spolupracovat s Boží vůlí. To se vztahuje ke Kristu, ale k nám se vztahuje, že jsme také milovaní synové a milované dcery Boží. Tohoto bychom si měli být vědomi.  Kolikrát v té či jiné životní situaci malomyslníme, že církev je trošku v pozadí, ale většího titulu se nám už nemůže dostat než toho, že jsme Boží děti.

Ale mnoho rodičů, doufám že to není tady v Brumově a v těch farnostech odkud jste přijeli, řekne, ať se dítě rozhodne, jestli chce být křesťanem až bude dospělé. Já takovým s oblibou říkám, že je to sice možné, ale ať vezmou tuto výchovu do důsledku. Řeknete snad svým dětem: až se rozhodneš jíst, tak jez, až se rozhodneš jestli se umyješ, tak se umyj, až budeš dospělý, tak se rozhodni, jestli mě budeš poslouchat nebo chodit do školy. Nevím, nevím, jestli by se našel takový rodič. A v otázce náboženské to jde. Ale ty děti musí být vedeny. Aby jedly, vzdělávaly se, to bereme jako samozřejmé a dopřáváme jim to a je to v pořádku, ale dopřávat jim víru, důvěru v Boha, o to je ochuzujeme. A to bychom měli někdy i ve zpovědi vzpomenout, že jsme to opomněli.  Řekneme, že jsem v pátek jedli maso, ale že jsme děti nedovedli do kostela, na to zapomeneme. To maso, co to je? To je kus věci, ale vztah k Bohu, ten se buduje tíže. A tak sem rád, že zde přicházíte posilovat svou víru a případně se modlit za své děti, vnoučata nebo i pravnoučata, aby přicházely ke Kristu, aby to byly milované Boží děti. Kristus řekl svým učedníkům, aby zvěstovali vám, že on je milovaný Boží syn a že každý je také Bohem milovaný. Já si nedovedu přestavit, že by tady ta holčička nechtěla přijít k mamince, protože ji maminka má ráda. To bych si pak řekl, že to není hodná holka. Ale ona k té mamince jde velice ráda a ne jenom teď, když je taková malá, ale i když doroste. Takto bychom měli budovat vztah ne jenom u těch malých, ale i sami u sebe. Ano, jsem milovaný a proto jdu za tím, kdo mě miluje.

Nám je kolikrát bližší ta mateřská láska Panny Marie, ale ta otcovská láska Boha Otce, ta je obsažena i v té mateřské lásce. Nevím, jestli znáte obraz marnotratného syna od Rembranta. Tam je taková zvláštnost. Jedna otcova ruka je taková upracovaná, mužská a ta druhá je ruka ženy, jemná, která umí pohladit. Autor chtěl vyjádřit tu podstatu jaký je Bůh. Je ten, který nás pevně drží, stará se o nás jako otec v rodině, ale také umí jemně obejmout. I toho hříšníka, toho kajícníka. Kristus dostal pověřovací listiny. Dostali jsme my pověřovací listinu? Bratři mariáni dostali od svého nadřízeného, že mají jít sem do Brumova. Otec biskup to také potvrdil. To je jejich pověření. A každý z vás, myslím si, máte také pověřovací listinu, najděte si ji doma, je to křestní list. To je pověřovací listina. A nejenom to. Mnozí z vás, doufám, přijali svátost biřmování, to je také pověřovací listina. Mnozí z vás přijali svátost manželství. To je další pověřovací listina. Ministranti mají v zákristii také takovou pověřovací listinu, jednu mají přede mší, jednu na konci mše svaté. A tak bychom mohli pokračovat v těch pověřovacích listinách dále. To už máte teď. A co bylo dřív, to jsme slyšeli od proroka Izaiáše: „Ostrovy čekají na jeho nauku“. Možná si řeknete, že se nás to netýká. To je obrazná mluva, ale tam je i řečeno, že na jeho nauku čekají daleké kraje. Na nauku Krista. A prorok Izaiáš dále říká: „Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti. Vzal jsem tě za ruku“, tu pevnou, ale i tu něžnou mateřskou, „utvořil jsem tě a ustanovil prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým.“ Nevím, jestli je tu nějaký oční lékař, ale otevřít oči, to se netýká jenom očí na obličeji, ale očí víry. Když probíhá příprava na křest dospělého, tak je jedna součást obřadu, která se nazývá Effata – otevři se. Papež Jan Pavel II., když nastoupil jako papež, tak pronesl jednu větu, která mě velmi oslovila: „Nebojte se otevřít Kristu.“ Nebojte se otevřít tomu velvyslanci, který mezi nás přišel. Otevřme se Ježíši, otevřme se poslání, které nám určil. Amen.