Kázal P. Richard Wojciechowski MIC, administrátor v Nedašově

Sestry a bratři, vraťme se v tento den na malou chvíli do Fatimy v roce 1917 a k tomu, co se tam stalo. Sestra Lucie hovoří: „Hráli jsme si s Františkem a Hyacintou na hoře Covada Iria. Postavili jsme zídku kolem křoví, když jsme pojednou uviděli něco jako blesk. ´Pojďme raději domů´, řekla jsem bratrancovi a sestřenici. ´Blýská se, přijde snad bouřka´. ´Dobře´. Začali jsme sestupovat po svahu a vést ovce k silnici. Když jsme byli přibližně v půli svahu, viděli jsme nový blesk a po několika krocích jsme spatřili nad dubem paní oděnou v bílém šatu, zářící více než slunce. Vycházelo z ní jasnější světlo než jaký rozlévá křišťálový pohár čisté vody. Zastavili jsme se překvapeni tímto zjevem. Byli jsme tak blízko, že jsme stáli uvnitř světla, které tu paní obklopovalo, či, které se z ní rozlévalo. Byli jsme vzdáleni asi metr a půl a ona k nám promluvila. „Nebojte se, neublížím vám.“ ´Odkud přicházíte?´, zeptala jsem se jí. „Přicházím z nebe.“ ´A co si ode mne přejete?´ „Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců, vždy třináctého dne ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu kdo jsem a co chci. Pak se sem vrátím ještě po sedmé.“ ´Přijdu i já do nebe?´ „Ano.“ ´I Hyacinta?´ „Ano.“ ´A František?´ „I on, ale bude se muset pomodlit ještě mnoho růženců.“ Tu jsem si vzpomněla na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Byly to mé přítelkyně a chodily se k nám učit tkát u mé nejstarší sestry. ´Je sestra Marie už v nebi?´ „Ano.“ ´A druhá Marie?´ „Zůstane až do konce světa v očistci. Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle na smír za hříchy, kterými je urážen a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ ´Ano, chceme.´ „Budete tedy muset hodně trpět, ale milost Boží vás bude posilovat.“ Když promlouvala tato poslední slova - milost Boží - otevřela poprvé ruce a zalilo nás silné světlo. Odraz paprsků, které z jejích rukou vycházely, nám pronikly do hrudí a do hlubin duše. Takže jsme se viděli v Bohu, který byl tím světlem. Z vnitřního popudu, který jsem pocítila, jsme padli na kolena a v duchu jsme opakovali: ´Nejsvětější Trojice, klaním se ti! Můj Bože, můj Bože, miluji tě v Nejsvětější svátosti.´ Po několika okamžicích Panna Maria dodala: „Modlete se každý den růženec, aby jste tak vyprosili světu mír a konec války. 13. června, když jsme se s Františkem, Hyacintu a jinými přítomnými domodlili růženec, spatřili jsme opět odraz blížícího se světla a pak se objevila nad dubem Panna Maria, právě tak, jako v květnu. ´Co si ode mne přejete?´, otázala jsem se. „Přeji si, abyste sem přišli i příští měsíc třináctého, abyste se modlili každý den a naučili se číst. Potom vám řeknu, co chci.“ Prosila jsem o uzdravení jednoho nemocného. „Jestliže se obrátí, uzdraví se v tomto roce.“ ´Chtěla bych vás poprosit, abyste nás vzala do nebe.´ „Ano Františka a Hyacintu si tam vezmu brzo, ale ty zůstaneš ještě nějaký čas zde na zemi. Ježíš chce, aby ho lidé poznali a milovali a ty mu máš při tom vypomoci. Chce zavést ve světě úctu k mému milosrdnému srdci.“ ´Zůstanu zde sama?´, zeptala jsem se smutně. „Ne, dítě, bolí tě to hodně, neztrácej odvahu. Nikdy tě neopustím. Mé Neposkvrněné srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Po těchto posledních slovech otevřela ruce a zalila nás znovu odrazem oné nesmírné záře v níž jsme se viděli jako ponořeni v Bohu. František a Hyacinta stáli v oné části záře, která se zvedla k nebi a já v té, které se rozlévala po zemi. Před pravou dlaní Panny Marie bylo srdce ovinuté trním. Pochopili jsme, že je to srdce Panny Marie zraňované lidskými hříchy a že si přeje odčinění těchto vin.“

Bratři a sestry, 13. květen je historický den, Panna Maria se poprvé zjevila ve Fatimě. Zjevuje se a svěřuje své poselství, které se dotýká tak vážných záležitostí církve i světa, malým dětem, Františku, Lucii a Hyacintě. Nejsou to biskupové, profesoři teologie, ani politici. Lidé, kteří rozumí těmto problémům, mají moc i zkušenosti a rozhodují, ale Maria sděluje svou prosbu malým, nezkušeným, bezbranným dětem. Má se konat pokání za všechny hříchy, jimiž je Bůh urážen a lidé mají prosit za obrácení hříšníků. Vybízí také k denní modlitbě svatého růžence.  Je to hlas milující matky, která varuje své děti, když vidí, že jdou k záhubě. Byly předpovězeny události, které se měly stát, ale vždy s připojenou podmínkou: „Nebudete-li činit pokání, neobrátíte-li se“… Cestou k pokání má být úcta k Neposkvrněnému srdci Panny Marie. „Na konec mé Neposkvrněné srdce zvítězí“, říká Panna Maria závěrem svého zjevení 13. července.

Ve zjevení Maria rovněž hovoří o potřebě zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému srdci a obětování smírného svatého přijímání o prvních sobotách, protože na tom závisí mír pro svět i pro církev. Toto zasvěcení obnovil Svatý otec Jan Pavel II. 25. března 1984 na svatopetrském náměstí v Římě před sochou Panny Marie fatimské. Předtím vyzval Svatý otec jednotlivě každého biskupa, aby provedl rovněž zasvěcení téhož dne. Poselství Fatimy k pokání platí stále. Poselství modlitby svatého růžence platí stále. Dnes i pro budoucnost až do konce času světa. Neboť pokání je stále nutností, pokud budou lidé proti Bohu hřešit. A opravdu nemůžeme očekávat, že lidstvo upustí od hříchu.

Podívejme se na dnešní svět, na Evropu, na náš národ, na naše rodiny. Podívejme se, co se děje. Jak člověk žije bez Boha, bez víry, v hříchu. Ani se nebojí vztáhnout ruku na posvátnou věc, jako byla socha Panny Marie. Podívejme se, co se děje. Ani nemají v úctě posvátné věci, hřbitov, kostel, obrazy, kříže, sochy. Nemají úctu k posvátným věcem. Milosrdná nabídka Ježíše a Marie, že se úctou k Mariinu Neposkvrněnému srdci mohou zachránit duše, nemá časové omezení. Byla darována pro všechny časy, pro dnešek a na trvalo platí. Také závažný požadavek, ať už nikdo Boha, našeho Pána, více neuráží. Fatima nám na jedné straně ukazuje hříšnost a vinu lidí vůči Bohu a na druhé straně milosrdenství a dobrotu Boží skrze vykoupení, odpuštění a milost. Cestou k Bohu je víra, obrácení, modlitba a pokání.

Jeden ze zakladatelů evropské unie Konrád Adenauer nazval poutní místa hlavními městy světa, kde se rozhoduje o osudu lidí národů i světa. Jednou z těchto hlavních měst světa se stala Fatima. Svatý Otec Jan Pavel II. při návštěvě Fatimy prosil matku Krista v kleče před její sochou o přímluvu u Boha: „Tobě, jitřenko spásy, svěřujeme svou cestu, aby pod tvým vedením všichni lidé nalezli Krista, světlo světa a jediného Spasitele. Amen.