Kázal P. ThMgr. Jaroslav Špargl, kaplan v Lidečku

„Jsi snad větší než náš Otec Abrahám?“ Kdo je Abrahám? Kdo je to? Proč byl v jejich očích tento muž tak veliký? Proč měl v jejich očích tak velkou vážnost? Dnes budu mluvit o Abrahámovi, protože je to muž obrovské víry. A i on nám ukazuje na Krista. Abrahám byl mírumilovný člověk a pokud to bylo jen možné, vyhýbal se nepokojům a svárům. Miloval Boha. Dostává od něj veliké zaslíbení, které jsme před chvílí slyšeli: „Staneš se Otcem mnoha národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy a králové z tebe vzejdou“. Abrahám je již starý a navíc bezdětný a uvěřit v tak velké zaslíbení, že bude mít potomka a že jeho potomstva bude jako hvězd na nebi, je pro něj téměř nemožné. Toto je jeho první  zkouška víry. Uvěřit, že on stařec a jeho žena Sára, taktéž pokročilého věku, by mohli počít syna a přivést ho na svět.

I když je nám Abrahám dáván jako příklad víry, jeho víra nebyla vždy dokonalá. Mnohokrát se projevila i jeho nedůvěra, jeho zápas ve víře. První jeho zkouška však nebyla ve srovnání s tím, co ho čekalo, ničím. Bůh ho podrobil ještě jiné zkoušce. Nejtěžší, jaká byla kdy od člověka vyžadována. Abrahámovi bylo stodvacet let, síla jeho mládí už ho opustila a přišlo mnoho těžkostí. A vyrovnat se s nimi v takovém věku bylo mnohem těžší. Po té, co uvěřil, že jeho žena počne syna a skutečně se tak stalo, má před sebou další zkoušku. Je to mnohem těžší zkouška jeho víry. Bůh žádá, aby dal v oběť toho jediného, milovaného syna. Má to zvládnout v době, kdy mu skutečně bylo mnoho let a on toužil po odpočinku. Jeho život je plný obětí, ale vždycky je přijímá s poslušností, která byla obdivuhodná. Kvůli Bohu opustil svou rodnou zemi a putoval neznámo kam. Dlouho čekal na zaslíbeného dědice a na Boží příkaz poslal pryč i Izmaela, svého nevlastního syna. A teď, když se mu konečně splnil sen a má vlastního syna, je postaven před tak těžkou zkoušku.  Je mu řečeno: „Vezmi svého syna, kterého miluješ a obětuj ho na hoře, kterou ti ukážu“. To nebylo jen tak, protože Izák pro Abraháma znamenal nesmírně moc. Písmo svaté říká, že Izák byl světlem jeho domova. Prozářil celý jeho život, byl útěchou jeho stáří a dědicem zaslíbeného požehnání. A teď je mu Bohem přikázáno vlastní rukou prolít jeho krev. To se mu zdálo nemožné. Nevíme, co všechno mu v té chvíli projelo hlavou, ale možná ho napadlo, že se Bůh spletl, vždyť páté přikázání přikazuje nezabiješ! Bůh přece nemůže po mě chtít to, co zakázal. Vůbec ničemu nerozuměl. A v této bezradnosti, bezsmyslnosti padl na zem a modlil se tak jako nikdy předtím. Možná, že se modlil: Bože, ukaž mi, zda musím vykonat tuto tak hroznou povinnost. Skutečně chceš, abych byl až tak poslušný? A když bezradný klečel na zemi, doufal, že dostane odpověď, nějaké pokyny. Žádné nedostal. Bůh mlčel. Pro to jediné, co mu snad znělo v uších: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ“, si uvědomí, že musí poslechnout ať chce nebo ne.

A vydává se na cestu. Jeho syn Izák vůbec nic netuší, nic tak hrozného a Abrahám, když jdou spolu, nedokáže se dívat do očí svému synu, nedokáže to, nemá k tomu sílu. Byl pro něj vždycky radostí a pýchou, snaží se ovládnout. A nakonec se přemůže a skutečně toho syna bere na tu horu, kterou mu ukazuje Hospodin a jde vykonat tuto oběť. Izák jde se svým otcem, nebrání se, protože často chodíval se svým otcem  vykonávat oběti, takže ho to vůbec nepřekvapilo. Jejich cesta snad spočívala v mlčení, ve kterém se projevovaly Abrahámovy úzkosti, které mu ležely na srdci. Myslel na chvíli, kdy se bude vracet sám s hory a co řekne Sáře. Mohl jí o oběti Izáka říci, ale věděl, že kdyby jí to  řekl,  odradila by ho od tohoto činu. Věděl, že nožem, kterým vezme život svého syna, probodne i své vlastní srdce. A ten den byl nejtěžší, jaký kdy Abrahám prožil. Kráčel mlčky se svým synem a doufal, že se cestou něco změní. Ale nic se nezměnilo. Naopak, ještě se objevují pochybnosti o víře. On věděl, že se Izák narodil zázračným způsobem, v tak pokročilém věku. Copak by tedy nemohl ten, který je tak mocný, zařídit všechno jinak? Bůh však až moc dobře rozuměl tomu, jak velkou oběť Abrahám přináší.

A tak vystoupili na horu a Izák položí svému otci otázku: „Otče, oheň a dříví je zde, kde je však beránek k zápalné oběti?“ To oslovení: „Otče“, to skutečně muselo drtit Abrahámovo srdce. Nemůže přece Izákovi říci, co ho čeká, tak řekne: „Bůh si vyhlédne beránka“. A po té, co spolu postaví oltář, tak s chvějícím se hlasem vysloví přání Boží. Izák je zděšen, ale nechává se položit rukou svého otce na oltář. A udělá to, co řekl, neboť byl od dětství vychováván k poslušnosti. Abrahám je vyčerpaný, pohledy otce na Izáka a Izáka na otce. Abrahám bere do rukou nůž, vztáhne ho nad svého syna a snaží se být pevný. A v té chvíli největšího odevzdání, po tak dlouhé době, promluví Bůh skrze božího posla slovy: „Nic mu nedělej. Poznal jsem, že mi nic neodepřeš, ani svého jediného milovaného syna“. Nepřipomíná vám to něco? „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna.“ To je ta síla Boží lásky. V Izákovi předobraz Krista. Nebeský Otec pláče, tak jako zaplakal Abrahám, nad každým z nás. Svatý František se modlíval slovy: „Buď vůle tvá, Bože, abychom tě milovali celým srdcem, celou myslí a ze vší síly.“ Miluj jako Ježíš, miluj jako Maria, miluj jako Abrahám.

U Ježíše nebyla výjimečná jen jeho slova, jeho schopnosti uzdravovat, křísit mrtvé, krmit hladové, ale mnohem úžasnější byla jeho schopnost milovat a to byla neustálá výzva, kterou Ježíš dával svým učedníkům. „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Svatý Pavel je zasažen tou Boží láskou a když je v milovaném společenství v Korintu, vyčítá tomuto společenství, proč se navzájem koušou, proč jeden druhého vydávají soudu. Nechápe, že nejsou schopni přijmout lásku Boží. Bůh nám dává největší z přikázání: „Milovat budeš svého Boha, svého bližního jako sám sebe“. Je zajímavé, že nám Bůh musí přikazovat lásku. Kdybychom byli v pořádku a nosili tuto věc v srdci, nemusel by nám to Bůh přikazovat. Bohužel s láskou máme všichni problémy. Po dědičném hříchu nejsme vůbec v pořádku, jen se tak mnohdy tváříme. Zdánlivě jednoduchá věc - jak mít rád -  dělá někomu velké problémy. Světu chutná zlo a když se ho dopustíme, pak jsme nešťastní. A proto nám Bůh neustále musí připomínat mnoho normálních věcí, jako je mít rád, protože všichni jsme postiženi nemocí hříchu. Z této nemoci potřebujeme být všichni uzdraveni.

Bůh nás nestvořil proto, abychom hřešili, ale abychom ho chválili. Celý svět, všechno nám Pán Bůh dal. Všechnu tu krásu světa, všechno je k našemu užívání, k naší radosti, pro naši potěchu. Celý svět stvořil Bůh pro člověka. Ale člověk, ten byl stvořen pro Boha. Byl stvořen ke chvále. Ke chvále, která pokračuje ve věčnosti. To, že dnes tady chválíme, oslavujeme, to je jen počátek té fantastické chvály, která bude pokračovat na věčnosti. A já chci jednou chválit na věčnosti, chci se to učit už tady. Milovat lásku, které nás učí Ježíš. My nejsme stvořeni pro pár dnů, ale pro celou věčnost. A tento život, to není všechno. Tam na druhé straně, ve věčnosti, strávíš nesrovnatelně více času, než zde na zemi. Tak musíme vědět, čím je náš život. Náš život je školou lásky k Bohu a k bližnímu. Toto musí mít člověk stále před očima. Na zemi strávíme možná nanejvýš sto let, ale pak přijde věčnost. A Bible říká, že Bůh nám každému dal touhu po věčnosti. A jednoho dne bude konec pro tvé tělo. Bude konec tvým pozemským dnům. Ale nebude konec tebe. Pokud budeš milovat Boha, a učíme se to tady všichni spolu, a pokud se naučíš milovat bližního, pokud Bohu budeš důvěřovat, jak to udělal Abrahám, jak to udělala Maria, pak tě sám Bůh pozve, vezme tě za ruku, abys s ním strávil celou věčnost. A on se bude těšit z nás a my z něho. A jestliže tohle to mi dojde, že v životě jde o něco mnohem víc než o shon za pozemskými starostmi, když ti dojde, že v životě jde o věčnost, pak musíš žít jinak a začneš žít jinak. Poznamená to tvé vztahy, tvé chování, tvé jednání, tvé zacházení s lidmi. Změní se i tvé hodnoty. S penězi, se svým časem začneš zacházet mnohem rozvážněji a vztahy se pro tebe stanou tím nejdůležitějším. Důležitějšími než tvé postavení, než tvé bohatství a zásluhy. Nebudeš mít problém jen tak lehko podléhat tomu, co nabízí styl doby. Ale pokud na zemi není nic než jen pár let bez věčnosti, pak se z tebe stane blázen, který si musí užít. A víš, co se z tebe ještě stane? Sobec. Nicméně smrt nebude tvůj konec, protože náš život na zemi je jen takový viditelný vrchol ledovce. A věčnost je všechno pod čarou hladiny. To, co nevidíme.

Možná se někteří ptají jaké to na věčnosti bude, jaký bude Bůh. Líbí se mi takové přirovnání, jaké řekl jeden autor, že na představu věčnosti kapacita našeho mozku nemá. A je to jakoby jste se pokoušeli vysvětlit internet mravenci. Bylo by to marné. Neexistují lidská slova, která by plně vyjádřila skutečnost věčnosti. A přesto nám Bůh říká krásná slova o věčnosti v Písmu svatém: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, to Bůh připravil od věčnosti těm, kdo ho milují“. Víc nepotřebujeme vědět. A tak Ježíš je větší než náš otec Abrahám. Proč? Protože nám daroval na kříži celé nebe, protože se dotýká oblasti našeho života a chce, abychom plně patřili Bohu. Chce, abychom ho chválili celým srdcem, celou myslí a ze vší síly. Tvůj život s Kristem, to jsou dveře do věčnosti. Nepromarněme tento  čas k Boží chvále. Amen.