Kázal P. ThMgr. Miroslav Ślełdziński MIC

Drazí bratři a sestry, dnešní čtení jsou z vigilie Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. V evangeliu slyšíme, jak Pán Ježíš říká, že skutečně blahoslavení, Bohem pomazaní a na správné cestě jsou ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho. Ze zkušeností z dějin víme, že slovo, myšlenka může být skutečně velkou zbraní. Je velmi důležité kdo ho vyslovil a kdo ho slyší. Lidé se řídí tím co slyší a od toho záleží všechno.

Chci tu připomenout jedno z hlavních varování Panny Marie ve Fatimě, které možná podceňujeme. Řekla, že když lidé nebudou naslouchat Božímu slovu, když se podle něho nebudou řídit a nebudou podle něho žít, stane se po celém světě velké neštěstí. Rusko rozšíří velké a ve svých důsledcích hrozné bludy. To nejsou teorie, o kterých můžeme říci, že nás to nezajímá. Někteří lidé říkají: „Já se do politiky nebo do filozofie nebo do dění ve světě nemíchám, mě to nezajímá, já mám jenom svoji zahrádku a té se věnuji“. Ale války, pronásledování a neštěstí v celém světě vyvolávají špatná slova, myšlenky, názory a směry a ty se rodí v lidském vědomí, v lidském srdci. Proto stav světa, našich rodin a nás všech záleží od toho, jaké je lidské vědomí. Boj nepokračuje o zdi budov nebo o kameny, ale boj pokračuje o lidské vědomí, o lidské srdce. Lidské srdce a vědomí jsou dohromady svědomí. Panna Maria varovala, že když lidé nezačnou brát Boží slovo vážně a nebudou podle něho žít, tak se po světě rozšíří jiné slovo, které bude znamenat otravu a z toho vznikne velké neštěstí, které my už dnes známe. To otravování světa nezačalo v  roce 1917, ale trvá již od počátku světa. Je to boj mezi slovem Boha a slovem protivníka. Od časů francouzské revoluce se tento boj velmi zostřil.

Chci dnes udělat takový krátký přehled toho nejdůležitějšího a i když to bude možná trochu náročné, nevypínejme naši pozornost, neboť je to nutné. Je spousta lidí, kteří jsou nešťastní ze zla a neštěstí ve světě a ďábel chce, aby takových neuvědomělých lidí bylo co nejvíce. Dodnes se učí děti ve škole, že jedním z největších úspěchů lidstva byla francouzská revoluce v roce 1791. Když bylo 200 výročí francouzské revoluce v roce 1991, celý svět oslavoval velký pokrok, úspěch lidstva, jakoby se někdo probudil a ukázal lidstvu nové světlo a budoucnost, především bez Boha a bez katolické církve. Ale dnes je pro Francouze celá pravda o francouzské revoluci traumatem, stejně jako pro Němce pravda o druhé světové válce. Vůbec se k tomu nechtějí vracet. Začínalo to velice nevinně. Zmýlený Jan Jakob Rousseau snil a psal si své výmysly jak asi vypadal pračlověk a jak si šťastně na zemi žil. K tomu se připojovali další, ještě tehdy zdánlivě bezvýznamní filozofové. Nemluvím tu o ničem vzdáleném. MF Dnes dne 11. srpna 2007 charakterizovala deset knih, které nejvíce ovlivnily dění lidstva. Mezi nimi je i Vyznání Jana Jakoba Rousseau, Tak praví Zarathustra od Friedricha Nietscheho, Marxův Komunistický manifest, Hitlerův Mein kampf. Z těch deseti knih, které nejvíce ovlivnily dějiny lidstva, je pět velmi nebezpečných. Určitě jste je nečetli, ale to neznamená, že o tom můžeme říci, že nás to nezajímá. Právě nedávno vyšla ve Francii kniha od profesora Reynalda Sechera, v roce 2003 vyšla i v Polsku, a má název Genocida francouzsko - francouzská. Profesor strávil mnoho let v uzavřených archivech, knihovnách, kde běžný člověk nemá přístup a kde jsou dokumenty z této doby a v nich svědectví lidí o obrovských zvěrstvech, která se tehdy dělala. Především o kruté válce s katolickou církví. Byla nastolena diktatura světských pověr. Hlavním ideologem, od kterého to všechno začalo, byl Rousseau, Condorcet a dále Volter a jiní. A tak si představte, že ono snění pomýlených rozumů, které se nám zdají jíž na první pohled nepřijatelné, platí dodnes. Mnozí lidé myslí i dnes podobně. Rousseau představoval původního člověka jako velice šťastného, usměvavého, bezstarostného, který nemá ani ponětí o něčem takovém jako je rodina, soukromý majetek. Prostě si jen tak žije, sedí pod stromem, kopuluje s náhodně potkanou ženou, a pak zase z jinou, - žádné pohoršování! -, tak je to skutečně napsané, takto tehdy přemýšlel on - Rousseau. Dnes už je to praxe miliónů lidí. Mají děti, ani neví kolik, s kým, proč a jak. Za nic se necítí byt zodpovědní. Nic je nezavazuje, nemají žádné starosti, žádný Bůh nad nimi není. Žádná moc ani vláda, žádná autorita, nemají žádné výčitky, nic je nezatěžuje, prostě šťastní lidé, světský „ráj“ na zemi. Majetek je také společný. Nic nemusí vlastnit, o nic se nemusí starat. Tak si to představoval Rousseau. Říká, že to církev učinila člověka nešťastným, protože podle něho namluvila člověku, že má žít v rodině,  má se o ni starat, má být zodpovědný za svou manželku a za své děti. Církev mu namluvila, že má pracovat, že se musí starat o to co má. A to je, jak říká Rousseau: proti naší přirozenosti, kdo nám bude diktovat, co máme dělat. 

Beru do rukou noviny, protože ty nám tady v poslední době hodně „pomáhají“ a čtu rozhovor se současným premiérem (MF Dnes, Magazín 32/2007). Je tam k vidění pět fotek usměvavého, šťastného člověka. Jsou tam myšlenky, které se rodily kdesi v tichosti v pomatených hlavách a dnes se dostávají do médií a do povědomí milionů lidí. Dnes je to už životní styl skoro všech. To, že se mnozí odvažují už bez zábran říci, že to nebo ono neplatí, protože už je jiný svět. Mimochodem, všechny děti, které Rousseau zplodil, odevzdal do ústavu a vůbec se o ně nestaral. Tak vidíme pět fotek usmívajícího se člověka, který působí dojmem šťastného, který by chtěl být zároveň i nadále přítelem své opuštěné manželky. Ale jestli se to dá diktovat lidskému srdci a pamětí? Přečtu vám krátký úryvek z tohoto rozhovoru: Premiér říká: „Rozvody souvisí s celkovou krizí rodiny ve světě.“ Nevím, jestli lituje toho, že ta krize rodiny je nebo toho nelituje. Pokračuje: „to není specifický český problém. Já se tomuto trendu bráním teď už bohužel jen ve verbální podobě, protože jsem sám příkladem opaku. Svět je pořád postavený tak, že existuje tatínek, maminka a děti.“ Lituje toho, že to tak je? Novinář, který s ním mluví, stejný liberál, mu nadbíhá a říká: „Ten svět kdysi takto nastavila v Evropě církev.“ Je to čistý Rousseau. Podle nich by to tak nemělo být. „Podle všeho mnoha lidem už dnes nevyhovuje, i když my dva si můžeme myslet něco jiného“. Tak co vy si vlastně myslíte? Je to jedno, že je krize rodiny? Lituješ toho nebo ne? A za druhé, to že to tak „nastavila církev“, to je dobře nebo špatně? Mnohým lidem to už dnes nevyhovuje,  to je podle tebe dobře nebo špatně? „Ale my si můžeme myslet něco jiného“. Ale co vlastně si myslíte? Intelektuální úroveň tohoto rozhovoru je na nule. Dnes se z takovou drzostí podávají pomatené zprávy. A začíná to právě tehdy, když lidé přestávají naslouchat Pánu Bohu.

V roce 2006 v Itálii profesorka sociologie Rosa Alberoni vydala knihu La cacciata di Cristo, jejíž nadpis bychom mohli přeložit jako Hon na Krista. Mám tady polské vydání této knihy z roku 2007. V této knížce shrnuje, jak ideologie různého druhu, počínaje právě francouzskou revolucí, mentálně terorizují lidi. Říká, že dnešní lidé nemají ponětí, co to znamená úsilí bdít. V neděli jsme v evangeliu slyšeli, jak Pán Ježíš vyzívá k bdění, k rozlišování. Snad nám není už všechno jedno - co slyšíme, od koho slyšíme a za kým půjdeme? Více než 200 let pokračuje a stále se stupňuje mentální terorizování lidí a namlouvání lidem, že to církev je přivedla k tomu nešťastnému stavu, že to církev vymyslela rodinu. Dnes už není otec ani matka, dnes jsou partneři. Dnes jsou a zítra už ne. Profesorka jasně píše, že Rousseau je zakladatelem rodu antikristů. O tom velmi shodně mluví ve své poslední knize Paměť a identita v kapitole Ideologie zla Jan Pavel II..

Drazí, nemůžeme dovolit, aby pocit únavy nad námi vítězil. Musíme stále dbát na to, aby naše srdce a náš rozum byly čisté. Čistý, to znamená naplněný Božím slovem. Jan Pavel II. ve své knize cituje svatého Augustina, který komentuje povahu „prvotního hříchu následující formulí: amor sui usque ad contemptum Dei – láska k sobě až k pohrdání Bohem. Člověk tak miluje sebe, své já, své ego, moje, po mém, podle mého názoru, pro mě, já jsem centrum, že až z pohrdáním odmítá autoritu Boha. Zde začíná totální neštěstí. Pán Ježíš říká: „Blahoslavení, kdo naslouchají Božímu slovu a žijí podle něho“.

Mám tu ještě jednu knihu která vyšla letos ve vydavatelství Návrat domů s názvem Konec legrace. Německo je na kolenou a co my? Známý novinář z Berlína Peter Hahne popisuje stav společnosti žijící pro zábavu, pro banalitu. Píše: „Je třeba nově uspořádat všechny souřadnice. To už nestačí pohoršovat se, kývat hlavou, nestačí říkat takový už je svět. To už dnes všechno neplatí. Je třeba nově uspořádat všechny souřadnice. Popírání skutečnosti, které společnost žijící pro zábavu vyhranila až na ostří nože, je u konce. Témata, o nichž se hovoří, mají náhle existenciální povahu. Společnost žijící pro zábavu postihl šok a smutek. Jeden ze starých novinářských pracovníků, odborník na Islám, udeřil hřebíčkem na hlavičku. Tohle je konec té zatracené společnosti. Představa, že svět je dobrý a všichni lidé milí, konečně opět vzala za své“. Dále se odvolává na jednoho spisovatele, který říká ve svém románu Zpronevěřené nebe: „Když jsem jako mladík procházel ulicemi měst, připadal jsem si, jako kdybych měl všechny ty pohybující se lidi s apatickými obličeji chytit a křičet na ně: Tak se přece zastavte, zamyslete se a vychutnejte si to ohromné Odkud, Kam, Proč? Již velmi brzy jsem poznal, že vzpoura proti Bohu je příčinou veškerého neštěstí naší doby. Tak se lidé zastavte a položte si ty ohromné otázky“. Odkud?, kam?, proč?. Dále ještě na jiné straně německý novinář píše, že lidé v Německu a myslím, že to můžeme říct i o Česku a celé Evropě, nikdy nebyli bohatší než dnes, ale nikdy také nebyli tak vykořenění. Úpadek začal u přesnosti a poctivosti a zasahuje i společenské chování. Přesnost, poctivost, správný život podle Božího slova, které přece známe, to potřebujeme. Jak jsou kořeny důležité k přežití, to nám ukazuje říše rostlin. Čím hlouběji kořeny proniknou, tím je snadnější přestát energetickou krizi, tím těžší je podlehnout letním bouřím, neboť máme k dispozici pevnou oporu. Ale přesto jsme něco v tomto obraze přehlédli. Čím hlubší jsou kořeny, tím méně lze rostlinu přesazovat“.

Liberálové, jakobínové, to začali francouzskou revolucí, ale uvést do praxe jejich myšlenky se úplně nepodařilo. Ale pak přišel Marx a jeho komunismus. Ten snil o tom jak uskutečnit myšlenky Rousseaua, aby byly uvedeny do praxe a zasáhly celý svět. Ve Francii se to nepovedlo, jinak bychom měli komunismus už od 18. století, a to proto, že okolní státy viděly k jakým vraždám a násilnostem to vedlo. Možná, že v Německu by se dalo uplatnit to, co se nepovedlo ve Francii, možná v USA, ale Američané mají na penězích napsáno, že důvěřují Bohu (In God We Trust). Avšak velmi překvapivě se myšlenky Marxe, Rousseaua, otce rodu antikristů, a jiných daly aplikovat v Rusku. Před tím Panna Maria varovala lidí ve Fatimě.

Drazí, my se tady nebavíme o politice, my se tu bavíme o životě. Kdo chce žít v myšlenkách odtržených od země, ten se mýlí a je vydán na pospas různým ideologiím. Panna Maria mluví o tom, že se lidé nebudou řídit Božím slovem, ale že se bludy, lži, nesmysly a ideologie různého druhu  budou šířit po celém světě. Dnes už pro tyto ideologie žádné hranice neexistují. Média je bez zábran šíří všude. A proto je církev jediné společenství, které ještě lidem připomíná Boží Slovo ( … církev je sloupem a pevnou oporou pravdy). Člověk dnes je jako rostlina vytržená s kořeny. Takovou rostlinu je už těžké přesadit. Mnozí mladí lidé žijí bez cíle, neví, proč se narodili. Ani rodiče už jim to nedokážou vysvětlit, protože ani oni to neví. Novinář z Berlína říká, že dochází k vědomému ničení základu našich hodnot a k cílenému odřezávání kulturních kořenů pod pláštíkem tolerance. Píše: „Ve věcných otázkách můžeme mít rozdílné názory, ale osobnost druhého člověka je pro mě nedotknutelná. Tolerance a láska jsou dvě strany téže mince. Osobnost druhého člověka je pro mě nedotknutelná, o tom nám jasně mluví Boží slovo. Můžeme mít různé názory v méně podstatných otázkách, ale osobnost druhého člověka je pro mě nedotknutelná od početí až do přirozené smrti“. Stejně rodina, vztahy nejbližších lidí, tam, kde se rodí nový člověk, to má být pro druhého nedotknutelné. Rozumíme tomu? Žádné jiné protikladné názory. Jan Pavel II. říká „ … dnes, když různé síly, které se často řídí falešnou ideologií svobody – snaží se člověka „obhospodařit“ pro sebe, a když vtíravá a křiklavá propaganda liberalizmu - svobody bez pravdy a zodpovědnosti - roste, pastýři církve nemohou nehlásat jedinou spolehlivou filozofii svobody, kterou je pravda Kristova kříže.“

Z požadavku respektovat přesvědčení druhých se zatím ve světě stal požadavek nemít žádné vlastní přesvědčení. My říkáme, důstojnost je nedotknutelná a svět nám říká, že všechno co si druhý myslí, je pro nás nedotknutelné, ale to není pravda. Z takového požadavku být tolerantní vyplývá, že nemáme mít žádné přesvědčení a kdo přesto své přesvědčení hájí, je v dnešním světě považován za netolerantního. Je naší povinností být v tomto smyslu netolerantní. Boží slovo nám říká, abychom netolerovali hřích, abychom netolerovali to, co se protiví Boží autoritě, protože na tom doplatíme a doplácíme.

Končím myšlenkou velkého křesťanského filozofa Sorena Kierkegaarda, který řekl že „Šosák je ten, kdo má absolutní vztah k relativním věcem“. My máme mít absolutní vztah k absolutním věcem. Absolutní věc je naše důstojnost, náš vztah k Bohu, k věčnému životu, respektování Božích přikázání. K těmto absolutním věcem máme mít vztah absolutní, i kdyby nám celý svět říkal že jsme netolerantní. Prozatím má svět k nepodstatným věcem absolutní vztah. To je totální, tragické nedorozumění. Doporučuji taky, abyste si četli nebo objednali, časopis RC Monitor, římskokatolický monitor, který vychází každé dva týdny. V posledním čísle na první straně máme pěkný nadpis: I v Evropě je patrná únava z liberalismu. 23. června otiskly americké noviny Washington Post článek, podle něho se už i v západní Evropě objevuje tendence zastavit liberální trendy. Holandsko jež legalizovalo prostituci, eutanázii, potraty, homosexuální manželství a požívání marihuany, si získalo pověst nejtolerantnější země na světě. Ale mnoho Holanďanů včetně politických vůdců není spokojeno se společností, ve které je dovoleno všechno a začínají znovu zdůrazňovat hodnoty a pravidla. Tam už jsou úplně na dně. My to víme.

Drazí, už více než 2000 let. Pán Ježíš říká, že skutečně šťastný a blahoslavený je ten, kdo naslouchá Božímu slovu, rozjímá o něm a uvádí  ho do svého života. To je jakoby sál z prsu matky mléko. „Blahoslavené lůno, které tě nosilo a prsy, které tě kojily.“ Žít Božím slovem je jako sání mléka malého dítěte z prsu matky. Můžeme říci, že Bůh nás svým mlékem krmí skrze Boží slovo. Dítě, které je odstavené, odložené od prsu matky slábne, umírá, žádné umělé mléko ho dobře nevyživí. V nejlepším případě je postižené. Nemluvíme o žádné politice. Mluvíme o myšlenkách, o názorech a směrech, kterých máme plnou hlavu. Co obhajujeme, za čím stojíme, co volíme, co je nám blízké? Někdy se stydíme k tomu přiznat. Myslíme si, že se dá sladit to i ono. Nedá se to, to nejde. Německo je na kolenou. Holandsko už je úplně na zemi a my máme na výběr.

Jedna maminka si mně stěžovala: „Jak mám synovi domluvit, aby chodil do kostela, aby žil podle přikázání. Jak mu mám domluvit?“ A jak žijete vy? „No, víte, já bych se taky mohla zlepšit.“ Začni u sebe. Ty všem v rodině ukaž, že Boží slovo je pro tebe důležité a ne, že jim o tom budeš jen mluvit. Ty na sobě ukaž, že Boží slovo je pro tebe slovem života. Ať oni vidí, že tvá víra je k životu užitečná. Ať vidí, že jsi plod, který se živí slovem Božím. Potom nebudeš muset nikoho přesvědčovat. Každý ti bude závidět. Budou se ptát, jak se ptali pohané prvních křesťanů v Antiochii, jak je možné, že se tak vzájemně milují, mezi sebou mají krásné vztahy a jaký pořádek tam vládne. My to taky tak chceme. Začni u sebe. Blahoslavení, kdo slyší Boží slovo, kdo ho žijí a uskutečňují. Ať se tak  stane v životě každého z nás. Amen.