Kázal P. ThMgr. Karol Matlok MIC, administrátor v Brumově

Drazí, tma je jedním ze symbolů adventní doby, ve které si máme uvědomit, že naše srdce občas také tak vypadá. To je srdce, ve kterém nepřebývá Bůh. Občas přicházíte do kostela na roráty, při kterých držíme v ruce svíčku nebo jiné světýlko a prosíme Maran atha – Pane přijď, já po tobě toužím, já tě očekávám. A zrovna podobný příběh jsme slyšeli v evangeliu. Bylo tam deset panen, které bděly a čekaly na ženicha. Bylo pět rozumných a pět pošetilých. A tak se můžeme ptát: Ke komu patřím já? Jak vypadá olej v mém srdci?

Drazí, na začátku mše svaté jsem vám řekl, že je tady takový podivný symbol. Na adventním věnci hoří čtyři svíčky. Chtěl bych vám teď říci takový příběh, který jste možná už někde slyšeli. Sám jsem ho už slyšel několikrát a pokaždé mě oslovuje. A tak se zaposlouchejme a vnímejme to, co se bude dít.

Hořely čtyři svíčky na adventním věnci. Tak tiše, že bylo slyšet jak svíčky začaly hovořit. První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se mír. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují.“ Její světýlko bylo čím dál tím menší až docela zhaslo. Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se víra. Jsem ale zbytečná. Lidstvo nechce nic o Bohu vědět. Nemá tedy cenu, abych svítila.“ Průvan zavál v místnosti a druhá svíčka zhasla. Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se láska. Už nemám sílu, abych hořela. Lidé mě odstavili na stranu. Vidí jen sami sebe a žádné jiné lidi, které by měli mít rádi,“ a s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo. V tom vešlo do místnosti dítě. Podívalo se na svíčky a řeklo: „Vy musíte přece svítit a nebýt zhaslé“ a skoro začalo plakat. V tom se přihlásila ke slovu čtvrtá svíčka a pravila: „Neboj se, dokud já svítím, můžeme i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se naděje.“ Dítě zapálilo od této svíčky zápalku a rozsvítilo znovu ostatní svíčky. Plamen naděje by neměl ve tvém životě zhasnout a každý z nás by měl plameny míru, víry, lásky a naděje neustále udržovat. Přeji sobě i vám, aby v tom novém roce 2008 svíčka naděje nikomu z nás nezhasla, ale abychom si její plamen stále udržovali.

Drazí, takovou osobou, která nikdy neztratila naději je zrovna Panna Maria. Možná si pamatujete moje kázání, které jsem měl tady v září a ve kterém jsme si řekli příběh o jednom spisovateli, který byl v koncentračním táboře, jak uviděli na suchém stromě kvetoucí větvičku, a to jim dalo naději, aby přežili. Drazí, advent je časem, kterým nám Pán Bůh chce připomenout: „Nikdy nebudeš sám, nikdy! Cokoliv prožíváš, cokoliv se zdá, že je větší než ty, tě nikdy nezmůže, protože já jsem s tebou a proto prorok může říci, že můžeš jít přes oheň, ale oheň tě nespálí. Můžeš jít přes vodu, ale vody tě nezatopí, protože já tam budu s tebou.“ Drazí, když se tak podíváme na život Panny Marie, kolikrát ona mohla ztratit naději. A zrovna ona je ta, která ti chce v adventní době připomenout, že nikdy nemůžeš ztrácet naději. Bůh je větší než tvoje starosti. Bůh je větší než tvoje problémy. Drazí, my mariáni se občas modlíváme takovou modlitbu, která byla v podstatě hned u vzniku našeho řádu a ten název mariáni Neposkvrněného početí Panny Marie vyjadřuje to, že chceme napodobovat život Panny Marie a chceme také napodobovat tu naději, kterou ona měla v srdci. Ale možná jste už kdysi měli v ruce knížečku, kterou nám otec Stanislav poctivě tiskne a občas vám ji dává a tam na konci té knížečky je korunka k desíti ctnostem Nejsvětější Panny Marie. Tam slyšíme, že Maria je tou, která je nejčistší, nejmoudřejší, nejpokornější, nejvěrnější, nejzbožnější, nejposlušnější, nejchudší, nejtrpělivější, nejmilosrdnější a nejbolestnější. To je ta mariánská síla a radost. A my mariáni máme se na Pannu Marii dívat a snažit se tak žít. A když nám chybí moudrost, pokora, věrnost, čistota, zbožnost, poslušnost, tak se k ní můžeme obracet a prosit: Bůže, ty jsi tak pěkně stvořil Pannu Marii. Já chci být taky tak pěkný jako ona.

 Jsou lidé, kterým se to daří. Tento týden, kdy už jsem věděl, že budu mít dnes kázání, se mi dostal do ruky další příběh, který vám za chvíli přečtu. Je ze života a jmenuje se Stařenčina prosba. Když se tak podíváme na nás, je tady mezi námi hodně lidí starších, zkušených životem a myslím, že to dobře znáte, tak to funguje, že občas za takovým člověkem rádi jdeme, rádi si s ním popovídáme, rádi s ním strávíme čas. A občas půjdeme za tím starším člověkem a uslyšíme tam jen nářek, pláč a beznaděj. Chtěl bych vám přečíst ten krásný příběh, který mě také osobně oslovuje. Chtěl bych, abychom společně popřemýšleli, zda nemůžeme žít také tak. Já si myslím, že to je příběh člověka, který žil tak pěkně, jako Panna Maria, který nikdy neztratil naději.

Cituji: „Velmi rádi jsme za ní chodili. Vždycky měla pro nás úsměv, bylinkový čaj, sušenky, ale hlavně hodně času. Naslouchala každému, kdo za ní přišel. Nikdy jsem neměla pocit, že ji nudím, zdržuji, nebo že jsem přišla nevhod. Přitom důvodů k zatrpklosti by měla možná dost. Do svých padesáti let samá dřina v domácím hospodářství, na poli a kolem čtyř dětí. Po padesátce si v mlékárně, kde pracovala, tak zachladila nohy, že nemohla pořádně chodit. Opírala se o hůl a pohyb jí dělal velké problémy už po celý zbytek života. Proto jsme ji nejčastěji našli doma při nějaké práci v sedě. Měli jsme ji moc rádi. Nestěžovala si na nic a na nikoho. Vlídná, milá, plná porozumění a pokoje, zářily jí oči. Řeč je o naší stařence. Když zemřela a my jsme vyklízeli její světničku, našla jsem v jejích modlitebních knížkách složený linkovaný kousek papíru a na něm jejím pečlivým písmem napsanou modlitbu: Pane, cítím, že stárnu. Chraň mě přede vším, co dělá staré lidi tak neoblíbenými. Chraň mě upovídanosti. Dej, ať si nemyslím, že se musím při každé příležitosti ke všemu vyjádřit. Dej, ať uznám, že také nemusím mít pravdu. Osvoboď mě od pošetilé touhy každému dávat jeho záležitosti do pořádku. Chraň mě toho, abych se druhým vnucovala se všemi podrobnostmi svých všedních dnů. Dej mi, trpělivost, když si mi druzí stěžují na své trápení, ale naopak zapečeť mé rty, když mám chuť hovořit o svých vlastních bolestech a chorobách. A když o tom přece mluvím, dej ať to činím tak, aby tím nebyla zastíraná tvá dobrota. Nedopusť, abych zůstala sama. Potřebuji několik přátel. Milý Pane, dobrých přátel, ale ty to víš, ale ty to víš také. Amen.“ Tak to je recept té stařenky. A ta osoba, která to napsala, píše dál: „Pamatuji se, když jsem slyšela tetu, jak si stěžuje naší stařence, že její dcery přestaly chodit do kostela, poradila jí tenkrát: ´Víš, když byly děti malé, mluvila jsi s nimi o Bohu. Teď, když jsou už dospělé, mluv o svých dětech s Bohem.´ A ona sama také o svých dětech, o svých vnucích i pravnucích mluvila, mluvila a odevzdávala všechno do jeho rukou a věděla, že on si všechno vede podle své vůle. I když někdy po cestách, kterým nerozuměla. Ale stačí, že zná ty cesty on. Stařenko děkuji za lekce, které jste nám všem svým tichem a pokojným životem dávala.“ Tak napsala Jana Ilčíková.

 Drazí, můžeme se podívat do našeho srdce a myslím si, že člověk nemusí být vůbec starý, aby byl zahořklý a nepříjemný pro ostatní. Často vidím, že i lidé mladí, mládež se chová tak, jako by už měla skutečně devadesát let za sebou. A to je o nás všech. A teď se podívejte, jak se snažila ona každý den a ten olej do té lampy lila. Každý den opakovala tu modlitbu. Napsala si ji sama. To je jedna z cest, jak můžeme být s Pánem Bohem v kontaktu. Vy máte svoje cesty. Tak dnes, drazí, prosme, aby v nás hořely ty čtyři svíčky jako na adventním věnci. Mír, víra, láska a naděje. Takové ctnosti měla v sobě Panna Maria a byla šťastná. Řekl jsem vám o deseti dalších ctnostech, ale těch ctností měla nekonečně hodně a pokud chceme žít tak jako ona, musíme se na dívat a pravidelně s ní promlouvat. Proto jste zde a proto jste přijeli i v takové zimě do Brumova, abyste s ní rozmlouvali. Pán Bůh vidí  tu vaši snahu a já si myslím, že i rád bude na tu vaši touhu odpovídat. Amen