P. Ján Hrudík

Drazí bratři a sestry,

kdysi jsem si četl příběh o jedné mamince, která s úsměvem vyprávěla, jak doma prožívali svátek svatého Mikuláše. Tam, odkud byla, se dárky dávaly do punčochy. Ráno přišel do obýváku její syn, v ruce držel prázdnou punčochu a celý uplakaný oznamoval, že mu Mikuláš nic nedonesl. „Běž se podívat do jiných punčoch“, říká svému synovi maminka. „Ale já jsem připravil tuto punčochu. Proč mi do ní nic nedal?“ Maminka vzala svého chlapce a ukázala mu jiné punčochy, které byly plné dárků. Během krátké chviličky přestaly téct slzy a malý chlapeček se radoval. Ale i tak mu nešlo do hlavy, proč ten Mikuláš nenadělil dárky právě do té punčochy, kterou si nachystal k oknu. Proč asi vyprávím tento příběh? Protože všichni jsme podobni tomuto chlapci, a to nejen o svátku svatého Mikuláše. My, ne jako děti do punčoch, ale do našeho života chceme určovat kdo by mi měl dát jaký úsměv, jaký pozdrav, kdo by měl být ke mně vlídný a jak má svoji vlídnost projevit, a i když dostáváme dary jako ten chlapeček, přesto zůstáváme smutní. Dárky totiž přicházejí z jiné strany, kde si jich nevšímáme.

Jak to dělala Panna Maria? Slyšeli jsme, jak jí anděl zvěstoval: „Buď zdráva milosti plná, Pán s tebou.“ To byl pro ni dar od Boha. Bůh je s tebou v plné milosti a tato milost se projevila ve službě. Maria přijme Božího Syna a porodí světu Boha, Ježíše Krista. Představme si, že by se Panna Maria chovala jako ten chlapeček. „Pane Bože, já nechci do té punčochy tak veliký dar. Víš, Pane já bych se ráda vdala, ráda bych měla své malé postavení, svého muže, svůj dům, svůj způsob života. Co ty vlastně ode mne vyžaduješ?“ Ale Panna Maria odpovídá jinak. Jiným způsobem. Říká: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Ona ten dar Boží lásky přijímá a opětuje svým darem lásky. Jsem služebnice, služka Boží. Posloužím ráda skrze svoji lásku. A v tom je Panna Maria tak úžasná.

Mnozí lidé, i my bychom si asi přáli, aby nám Pán Bůh projevil svoji všemohoucnost asi takto: Pane, kdybych byl bohatší, kdybych měl trošku větší postavení, kdybych měl zdraví, kdyby byla moje žena milejší, kdyby moje děti byly hodnější, kdybych se dobře oženil, kdybych se dobře vdala. Kdyby ten chlapeček stál tvrdohlavě za svým, chtěl dárky od Mikuláše jen z té punčochy, kterou si nachystal a ostatní punčochy by odmítal, mohlo by se stát, že by nakonec nedostal nic. My tento příklad už přece známe. Je  pro nás velikým poučením reakce židovského národa. Izraelité žádali dar od Boha, ale chtěli ho podle svých představ: Bůh by nám měl dát do naší punčochy dar, že nám pošle Mesiáše, ale Mesiáše takového, jakého si představujeme a chceme my. A tak jim Bůh posílá svůj dar, Ježíše. Oni ho ale nepřijali. Představovali si, že by jim Bůh měl dát jiný dar. Bůh jim daroval sám sebe, ale oni ho odmítli. A proč vzpomínám tuto dávnou historii? Protože tato tragédie se opakuje i v naší době. Jaký větší dar by nám mohl Bůh dát než sám sebe v lásce. Když budeme chtít všechno ostatní, ale ne Boha, nepřijmeme od něho žádný dar. A tak i dnes nás může Maria učit tak, jako ta maminka z našeho vyprávění, když vzala svého synáčka za ruku a řekla mu: „V této punčoše nemáš žádný dárek, to je pravda, ale tam v té je dar. Těš se a raduj se z toho daru.“

Co si tedy můžeme dnes duchovně odnést domů? Vědomí, že Ježíš je největším darem pro naše životy. Těšte se z tohoto daru. Přijměte ho s láskou. Přijměte ho v modlitbě, v eucharistii, ve svátostech. Církev nás vybízí, abychom se zasvětili tomuto stylu života, tak jako Panna Maria. Ona řekla: „Jsem služebnice Pána“, a svůj život prožívala v milujícím postoji k sousedům, ke svému snoubenci Josefovi, k Božímu Synu Ježíši, v lásce tří králů, v lásce Simeona, v lásce apoštolů, v lásce na křížové cestě, pod křížem, v lásce po zmrtvýchvstání. Maria pochopila, že Bůh je darem pro každého člověka a proto dokázala říct: „Jsem služebnicí Páně“. Amen.