P. Miroslav Sleldzinski MIC

Drazí bratři a sestry, dnes máme fatimský den. Fatima je pro nás symbolem různých mariánských zjevení uznaných církví, ale i těch, které nejsou uznané a možná nikdy nebudou. V každém případě, když řekneme Fatima, hned se nám vybavuje zásah Panny Marie do dějin lidstva, světa i církve. Když se podíváme do historických pramenů zjistíme, že se skutečně potvrzuje to, co nám říká stará křesťanská tradice. Když Panna Maria přichází z nebe k lidem, můžeme konstatovat, že to s námi vypadá špatně. Někdy až tak, že aby člověk mohl nějak fungovat, aby se neutopil ve svých hříších, tak to chce vyvrátit, že přece ještě není až tak zle, není to nejhorší. Ale jak za Ježíšova života, tak v dějinách církve, je velmi málo záznamů o tom, že se Panna Maria zjevovala tehdejším křesťanům. Víme, že do 4. století byli křesťané velice krutě pronásledováni. Můžeme říci, že taky potřebovali mateřskou podporu. Celý středověk až do počátku 17. století, kterému říkáme novodobé, se skoro vůbec  nemluví o mariánských zjeveních.

Drazí, velký paradox je v tom, že historikové světa nám říkají, že to bylo nejtemnější období světa a církve. Ale v oblasti duchovní to byl skutečně zlatý věk, ve kterém žilo mnoho svatých lidí, kteří svou vírou posvěcovali církev. Bylo i mnoho zla, ale to zlo bylo jasně jmenováno. A tehdy se Panna Maria nezjevovala. Můžeme říci, že nebyla taková potřeba. Církev se zhruba držela na Božích cestách. Až na počátku 17. století, když nastupuje období osvícenství, od francouzské revoluce posledních dvě stě let, se zase množí mariánská zjevení. Panna Maria stále častěji přichází z nebe k nám, aby byla s námi uprostřed noci. V dnešní době člověk i církev prožívá velkou noc. To neříkám  proto, abych někoho strašil, ale aby si člověk uvědomil, že v noci nejvíce potřebujeme světlo. Neplačme nad tím, že je noc, je třeba hledat světlo jako ho hledal třeba Nikodém. Slyšeli jsme dnes v evangeliu, že v noci přišel k Ježíši, aby se ho zeptal jestli je Mesiáš. Právě uprostřed noci v  rozhovoru s Nikodémem Pán Ježíš říká větu ze svatého písma z evangelia podle Jana „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý kdo uvěří nezahynul, ale měl život věčný.“ To řekl Ježíš hledajícímu Nikodémovi v noci. On chtěl znát pravdu, protože byla noc. Ne jenom ta normální noc, ale i noc Ducha. Nikodém byl členem velerady a měl se za krátkou dobu rozhodnout, přijme-li Krista za Spasitele a za očekávaného Mesiáše, nebo ho zavrhne. Nikodém to chtěl vědět, tušil, že jednou ta chvíle přijde. Jako člen velerady bude nucen  hlasovat  a zdůvodnit  své hlasování.  Musí vědět pro co bude hlasovat, jaký bude jeho postoj, jaký bude jeho názor, jeho rozhodnutí. V evangeliu není uvedeno jak se nakonec vyjádřil, ale pravděpodobně příznivě ve prospěch Pána Ježíše. Jeho jediný hlas mezi ostatními muži nic neznamenal, ale přece.

Přesně dnes máme pětadvacáté výročí od atentátu na papeže Jana Pavla II. Ta ruka, která ho chtěla usmrtit se taky vynořila v noci. Od té doby žil Jan Pavel II. až do konce svého života jakoby ve stínu toho atentátu. Nesl na sobě rány i následky toho drsného zranění, o kterých běžný člověk nevěděl. Lidí si mysleli, že když se uzdravil, že je všechno v pořádku. Ne. Od 13. května 1981 už nic nebylo jako předtím. Svatý Otec Jan Pavel II. byl velkým milovníkem velkého mystika svatého Jana od Kříže. Říká se, že už jako mladý člověk uvažoval o tom, že vstoupí do Karmelitánského řádu právě pod vlivem svatého Jana od Kříže. Dokonce už jako kněz napsal doktorskou práci o svatém Janu od Kříže. Drazí, svatý Jan od Kříže je největší teolog té temné noci. Temná, tmavá noc v teologii svatého Jana od Kříže má centrální místo. A Panna Maria, matka Boží je podle svatého Jana Paní temné noci, všechno se potvrzuje. Ano, ona přichází uprostřed noci ducha k nám, aby nás jako spolehlivý průvodce vedla Božími cestami. Svatý Jan od Kříže byl velmi zkušený a moudrý člověk, obdařený velkými dary. Byl si vědom toho, že k jeho duchovní zkušenosti, kterou měl velikou, se nikdo z nás nemůže přirovnávat. Věděl, že je to temná noc, přes kterou jde duše k Bohu. Je to něco tak náročného a těžkého, že to sám člověk nezvládne. Je to zkušenost, kterou musí zakusit každý, kdo se chce dostat k Bohu. Lidská moudrost, naše jakékoli zásluhy, naše zbožnost nestačí. Svatý Jan od Kříže si byl toho vědom. On věděl, že se Bůh ujme člověka, že odpoví na lidské volání: „Obrať mě Pane! Přitáhni mě k sobě!“ Ale Bůh dobře ví, že když odpoví na lidskou prosbu, tak člověk nebude schopen přijmout to Boží vedení. Člověk se sám postaví proti Bohu. To je velký paradox. I když prosíme o obrácení za sebe nebo za druhé a Bůh nám odpovídá na naše prosby. My jsme první, kteří říkáme vzápětí Bohu ano, ale toto ne. Proto Bůh říká, že je nutné, abychom vstoupili do té temné noci, ve které se nebudeme moci opřít sami o sebe, o cokoliv co je naše, o žádnou jistotu. Musíme začít pracovat duchovně, spolupracovat s Bohem. Náš duchovní život, naše obrácení nemůže spočívat v automaticky odříkávaných modlitbách, navštěvování posvátných míst. To nemůže připomínat žádný automat, něco co nepřemýšlí, co nemá žádnou reflexi. Na cestě se mnou musíš být moudrý a získávat Boží moudrost, která se musí v tobě ukládat a ze které musíš čerpat a žít.

Nemůžeme, žít jako dnes žijí mnozí lidé. Jako bychom dnes nevěděli co bylo včera. Jakoby se nám úplně všechno vymazalo a předstíráme, že nic nevíme, nic jsme neprožili, všechno jsme zapomněli. Jakoby žák, který chodí do školy stále říkal paní učitelce, že nic neví, z toho co se učili včera. Drazí my neuděláme krok dopředu bez toho, když nebudeme čerpat z toho, co už nám Bůh dal. To od nás vyžaduje mnohem více práce, než navštěvování psychoterapeuta. Člověk, který chodí na psychoterapii, vkládá naději do člověka, o kterém si myslí, že mu zjednoduší život, že mu pomůže. Pomoci nám chce, drazí, Panna Maria, ale ona za nás nic neudělá. Vyzývá nás, abychom se přestali točit kolem sebe samého, abychom se otevřeli a nežili v izolaci, třeba i v kruhu těch nejbližších. První hřích nás tak zranil, že štěstí často hledáme sami v sobě, ve svých myšlenkách a schopnostech. V tom, co už jsme v sobě vypracovali. A Boží cesty? Bůh  nás vyzývá, abychom vykročili do té temné noci a všechno od nás jakoby odpadne. Nebudeme mít ze sebe nic. Musíme opustit to na co jsme byli zvyklí. Jak se cítíme hrozně, když Bůh nám vezme něco, co je naše. Když chce očistit naše motivace, když chce očistit naši modlitbu. Jak se bráníme a pláčeme.

Jeden moudrý člověk řekl, že Bůh přichází jako štěstí pro ty, kteří nic nemají. Ale na druhé straně Bůh přichází jako neštěstí k těm, kteří mají mnoho. Tady se vůbec nejedná o majetek, o materiální věci. Cesta k Bohu je cestou náročnou. To bolí a bolet musí. Tak vychovával Ježíš svou matku. Proč se divíme, že chce skrze svou matku vychovávat i nás? Panna Maria přece byla bez hříchu. Ona nepotřebovala žádné očištění. Nebyla obklopena svými představami a přáními. Ona byla celá otevřená k Bohu. Ona žila svým ano, ať se tak stane.

V evangeliu můžeme najít pět momentů, které jsou až šokující. Můžeme říct, že Ježíš byl v těch momentech ke své matce až drzí. Můžeme si představit dvanáctiletého Krista, který se ztratil Panně Marii a svatému Josefovi v Jeruzalémském chrámu. Kdy Ježíš odpověděl: „Proč jste mě hledali? Nevíte, že mám být v domě mého otce?“ Maria mohla namítat: „No přece tvůj dům mezi námi. To už nejsme tvoji rodiče? Neuznáváš nás? Co jsme ti udělali? Nemáš nás rád?“ Druhá situace je, když Panna Maria říká na svatbě v Galilejské Káně Pánu Ježíši, že nemají víno. A ona slyší odpověď: „Ještě nepřišla má hodina.“ Další příklad je, když Panna Maria chtěla mluvit s Ježíšem a lidé mu říkají: „Před domem stojí tvá matka.“ A Ježíš řekl: „Matka? Kdo je moje matka? Moje matka jsou ti, kteří plní vůli mého nebeského Otce!“ To tě už tvoje matka nezajímá? Neslyšíš, maminka tě volá! Drazí, některé maminky chtějí mít vliv na život svých synů, pokud jsou ještě na světě. Tak jak ho vychovávala v dětství, v mládí, tak bude řídit synovi manželství. Bude ho citově vydírat a manipulovat s ním. Ježíš říká, že matkou ve skutečnosti jsou ti, kteří plní Boží vůli. Panna Maria se mohla nazlobit, mohla se cítit dotčená, mohla zaplakat a vydírat Ježíše. Pojď za mnou, přece pláču! Vidíš, jak se mnou jednáš! Další případ. Lidé už znali Ježíše, viděli jeho znamení, jeho učení a v davu lidí nějaká žena pod vlivem emocí a toho, co se dělo kolem Ježíše, chválí jeho matku: „Blahoslavené lůno, které tě nosilo a prsy, které tě kojily.“ Vychvaluje jeho matku, jakoby chtěla říct, že ta tvoje matka je na tebe určitě pyšná a hrdá. I já bych chtěla být tvou matkou, mít takového syna. Ale Ježíš říká ano, ale blahoslaveni jsou ti, kteří poslouchají Boží slovo. Je to podobné tomu předešlému.

A další událostí je kříž. Pod křížem stála Panna Maria, svatý Jan a Marie Magdalská. Obrovskou bolest musela mít v srdci jeho matka, která skutečně mohla ztratit naději a mohla zapochybovat. Nikdo by se tomu nedivil. Ona vidí, že její syn jakoby se od ní vzdaluje a říká: „Ženo, teď budeš mít jiného syna. Toho, který stojí vedle tebe. To bude tvůj syn a ty budeš jeho matkou.“ Můžeme říct, že na kříži definitivně Panna Maria jakoby ztratila svého syna, ale tím způsobem ho vlastně úplně získala. On z ní udělal matku své církve. A ona se ve zdánlivém osamocení stala matkou, kolem které se shromažďuje církev. Drazí, člověk, který vypouští z ruky své majetky, to na čem buduje svou velikost. Takový člověk shromažďuje církev - lidi. Je třeba být před Bohem skutečně o samotě, aby Bůh skrze nás shromažďoval a budoval církev. Kdo neumí stát před Bohem sám, kdo má strach se před Bohem ztišit a hledá stále u lidí potvrzení svého já, potvrzení své dokonalosti, takový člověk nebuduje ale rozvrací. Možná bude velice populární a oblíbený. Ale nebuduje. Buduje jakoby domy z papíru něco netrvalého, něco krátkodobého. Tak jako naše emoce, naše nálady. Jsou silné, ale krátké. Na kříži nám dal Pán Ježíš Pannu Marii za matku a ze své matky udělal matku všech. Dal ji nám všem. A ona to přijala. I když ještě přesně nevěděla, co to bude znamenat, že Jan má být jejím synem. Drazí, my nemáme být a žít s Kristem, aby nám bylo příjemně. Nemáme sloužit Kristu, aby nás hned na naše požádání odměnil. Ta radost nám na dlouho nestačí. Přijde první temná noc a všechno končí. Končí manželství, končí víra, služba Bohu. Protože jak říkáme už nás to přešlo. Vidíme, že takový stav ducha připomíná písek, před kterým nás Pán Ježíš varuje. Na písku nemůžete nic trvalého stavět, jenom na skále. Panna Maria dobře ví, co znamená budovat na skále Božího slova. Ona, která je bez hříchu, která je neposkvrněná si absolutně nezasloužila prožívat všechno to, co prožívala. Je to i pro nás velká škola duchovního života. Můžeme se vrátit k příkladu Jana Pavla II., člověka, který se vychovával ve spiritualitě temné noci a proto dokázal celý svůj život jít proti proudu různých protivenství. Ale nedokázal to jenom svými silami. Proto dal do svého erbu heslo „Celý Tvůj Maria“, protože ty jsi celá Kristova. Otevírejme drazí svá srdce, svůj rozum, vůli a všechny schopnosti, které nám Bůh dává a prosme o Božího ducha, ať nás Pán skutečně použije, ať nás posílá a má z nás Bůh i církev skutečný užitek. Ať budeme skutečně užiteční pro druhé a nehledáme jenom egoisticky svou spásu, protože tak bychom se podobali lidem, kteří říkají, že po nich může být potopa. To není nic z Božího ducha. Proto se Panna Maria  zjevuje nám všem věřícím i nevěřícím. Na mariánské poutní místa přicházejí lidé z celého světa. Je to hlas pro celý svět. Nebojme se tedy mluvit, uvažovat a modlit se k naší nebeské matce. Amen .