P. Stanislav Lugovski

Drazí bratři a sestry,

každý z nás v dětství poslouchal pohádky. Byli jsme rádi, když nám je někdo vyprávěl nebo jsme je mohli sledovat v televizi. Pohádkový svět je úžasný. Vítězí v něm dobro nad zlem, spravedlnost nad nespravedlností a všechno se vždy obrátí v dobré. Pohádky nás vtáhly do světa králů a princezen, draků a ježibab, víl a vodníků a často jsme s hlavním hrdinou prožívali boj proti zlu a těšili se, když byla nakonec nespravedlnost potrestána.

Ale je velká škoda, že i ďábla či čerta představovali jako pohádkovou bytost. Dnešní evangelium nám o něm říká něco docela jiného. Představuje ďábla jako reálnou existující bytost, která se staví proti Bohu, která usiluje o zboření Božích plánů a zničení všeho krásného a vznešeného. Ďábel se však nevzpomíná jen v dnešním evangeliu. Poprvé se s ním setkáváme v ráji, kde se představuje jako původce zla. Vždyť Bůh stvořil člověka jako krásnou bytost a určil mu vznešený cíl, aby byl navěky blažený. Ďábel ale už od toho okamžiku usiluje o to, aby překazil Boží plán s člověkem a částečně se mu to i daří.

  Bůh je však silnější a rozhodl se napravit to, co ďábel pokazil. Proto na tento svět posílá svého Syna. Jenže ďábel to jen tak nechtěl vzdát a znovu přichází, aby pokoušel. Troufne si i na Božího Syna. Ježíše, vysíleného čtyřicetidenním půstem, kterým se připravoval na své veřejné působení, pokouší ďábel slovy: „Jsi hladný. Máš přece moc, tak řekni, ať jsou z těchto kamenů chleby. Vrhni se z chrámové věže, vždyť ty se přece nemůžeš zabít. Je psáno, že tě andělé zachrání. Podívej, dám ti všechnu nádheru světa. Chce to jen maličkost, padni přede mnou na kolena a klaněj se mi.“ A co na to Kristus? „Odejdi satane!“ Při poslouchání těchto slov si můžeme myslet, že Ježíš nepostupoval správně. Měl přece hned odehnat ďábla a nemluvit s ním. Ježíš ale dobře věděl proč to dělá. Chtěl nám ukázat, kdo je ďábel a zároveň nás chtěl poučit, jaký postoj máme k němu zaujmout.

Při křtu jsme se, drazí bratři a sestry, stali krásnými lidmi. Bůh v nás zapálil svůj život, určil nám vznešený cíl být s ním věčně. Ďábel však nemohl snést tento Boží plán a proto podniká všechno, aby nám ho překazil. S tím je třeba počítat. Ďábel je vynikající psycholog. Velmi dobře ví, kde jsme nejzranitelnější a právě tam útočí. U jednoho jsou to smysly, touha po pokrmu, nápoji, různých požitcích. Slabostí jiného je touha po slávě, po moci, nadřazenosti, u dalšího pýcha. To všechno ďábel umí velmi dobře využít, jen aby zničil plán, který má Bůh s námi. Proto mějme vždy na paměti slova svatého Petra: „Buďte střízliví a bděte. Váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá koho by sežral. Vzepřete se mu pevní ve víře.“

Sestry a bratři, možná až po vyslechnutí dnešního evangelia jsme si uvědomili, že ďábel není pohádková bytost. To není hlupák, který jen straší malé děti a ve své hlouposti ještě pomáhá i lidem, ale je to řvoucí lev, který hledá každou příležitost, aby se zahryzl do své oběti a zmarnil ji pro věčný život. Možná si povzdychneme a bezradně se zeptáme, jak dál. Co dělat, abychom mu čelili? Jedno je jisté. Že na to, aby ďábel mohl zničit všechno to krásné a vznešené co je v nás, potřebuje náš souhlas. Bez něho je bezmocný. Jen když my souhlasíme s jeho radami, může způsobit katastrofu. Ale když povíme jako Ježíš: „Odejdi satane!“, nebude mít nad námi moc.

Jeden rolník na otcově poli nasadil mnoho ovocných stromů. Stálo ho to mnoho peněz a potu. Byly to vzácné stromy, které nikdo široko daleko neměl. A jak se o ně tak staral, bohatě zarodily, byly doslova osypány ovocem. Těšil se na úrodu a v duchu přemýšlel, jestli si za utržené peníze něco koupí. Ovoce krásně dozrávalo a blížil se čas sklizně. Jedné noci se nad krajinou přehnala ničivá bouře spojená s krupobitím a ovoce doslova smetla ze stromů. Rolník se se strachem utíkal ráno podívat na stromy, spoušť byla hrozná. Sedl si pod jeden polámaný strom a plakal.

Sestry a bratři, je strašné, když se někomu stane taková škoda, ale ještě strašnější je škoda, kterou v naší duši dokáže způsobit ďábel, když mu to dovolíme. I proto jsme začali čtyřicetidenní půst, abychom využili tento čas, poznali každou svoji hodnost Božích dětí a zároveň si uvědomili i krásný cíl, který má Bůh pro nás. Využijme jej, abychom se postem, skutky milosrdenství, zbožnosti a hlavně častým přijímáním eucharistie připoutali ke Kristu, protože jen on je naší silou. Jen on nás může ochránit před naším protivníkem. Jasně říká: „Já jsem vinař, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, přinese mnoho ovoce, protože beze mne nemůžete nic dělat.“ Kristus je naše síla. Když s ním budeme žít svůj život a jen s ním se setkávat, ďábel nad námi nebude mít žádnou moc. Nezapomeňme, že pohádky jsou opravdu krásné a poučné, ale ďábel v nich nemá místo, protože on není vymyšlená bytost. Je to bytost reálná a je třeba se mít před ním na pozoru.

A když to víme a hledáme prostředky, abychom pomohli sobě i ostatním našim bratřím a sestrám, jdeme k naší nejlepší matce, k Panně Marii Fatimské, kterou jsme předevčírem oslavovali jako Lurdskou, ale je to ta samá. Je to Ježíšova, ale i naše matka, která nám vždy umí poradit, co máme dělat. Ona stále znovu opakuje: „Udělejte všechno, co vám řekne můj Syn!“ Ježíš nám říká skrze církev, skrze Písmo svaté, když pro nás zaznívá povzbuzení, když otevíráme svá srdce Božím projevům, dotykům, v Lurdech, ve Fatimě, ale i na jiných místech, které jsou jí zvlášť zasvěcené. Mnozí našli řešení na své trápení, ale i uzdravení z různých bíd. Nejeden z vás by mohl vypovídat, kolik milostí jste získali i v přítomnosti této sochy, Panny z Fatimy, tady, v brumovském farním kostele.

„Člověk, tvor neznámý“, to je kniha, o které jste možná slyšeli od Alexise Karla. Osobně byl svědkem zázračného uzdravení. Alexis Karel byl jedním z těch, kdo v Lurdech dostal dar víry prostřednictvím Panny Marie. Poznáme i takové, kteří měli možnost na vlastní oči vidět podobná uzdravení, která se nedají lidsky vysvětlit, ale neměli odvahu nechat se naplnit milostí, která mohla i jim pomoci. Někteří  říkali: „Když uvidím, uvěřím.“ Viděli, a přece neuvěřili. To proto, aby nemuseli brát důsledky za své rozhodnutí. Lurdy a jiné místa mariánských zjevení jsou spojena s mnohými nemocnými, kteří tu našli uzdravení  a nejenom na těle. Mnozí odtud odcházeli bez berel, protéz, bez pomoci druhých. I když se nedostane každému vyslyšení  proseb o uzdravení, naleznou alespoň sílu nést svůj kříž, svoje utrpení, své těžké položení a jistotu, jakou cestou jít, aby zůstali v moci Boha a ne ďábla. Mnozí z nich otevřeně říkají, že modlitba na takových místech jim dodala odvahu k lepšímu životu.

Vzpomeňme jistého muže, který se po ztrátě zraku rozhodl putovat do Lurd pěšky. Bylo to kolem 400 kilometrů. Jako doprovod si vzal psa, který byl jeho každodenním pomocníkem. Denně zvládl kolem 20 kilometrů. Pes se držel předpisů na vedlejších komunikacích. V obci se zastavovali v motorestech a večer v takových zařízeních, kde mohli přenocovat. Slepec otevřeně říkal, že nejde do Lurd prosit o zrak, ale o vnitřní vyrovnání, aby přijal své postavení. I pro podobně zkoušené vyprošoval pomoc při snášení svého kříže. Nevidomý poutník byl po příchodu na všech pobožnostech. Děkoval Bohu též za to, že při jeho pouti se zastavilo auto, vyšli muž a žena, aby ho srdečně objali i jeho psa. Říkali mu, že jejich dítě též přišlo o zrak a když jsi přečetli v novinách, že putuje do Lurd z lásky k nevidomým, rozhodli se vyrušit ho na cestě a poděkovat mu, že jeho oběť naplňuje i jejich srdce vírou a nadějí a že už nejsou znepokojeni tak jako předtím. Snaží se pochopit, že život může být krásný i bez očí. Když ho přivedli k masabielské skále, před sochu Panny Marie, snažili se mu ji popsat v celé kráse. Nevidomý padl na zem, rozevřel ruce na znak kříže a říkal: „I tato socha říká, že posilnění víry je víc než získaní fyzického zraku“.

Sestry a bratři, je mnoho lidí, kteří ztratili zrak pro věci neviditelné, pro věci Boží. Tělesnýma očima chceme vidět, ale srdce máme často v temnotě. Jen srdcem můžeme vidět mnohé Boží skutečnosti, jen očištěné srdce naplněné Boží milostí se může skrze víru líbit Bohu. Panna Maria nás vyzívá: „Udělejte všechno, co vám řekne můj Syn“. Nechejme zaznít její výzvu přesvědčivě a udělejme všechno podle Ježíšovy vůle. Jen tak zažijeme zázrak vykoupení.

Jak víme, na den vzpomínky na Pannu Marii Lurdskou připadá světový den nemocných. Papež Jan Pavel II. posílá každoročně list, ve kterém s uznáním projevuje dík lékařům, zdravotním sestrám a všem, kteří jakýmkoli způsobem pomáhají nemocným  a trpícím. Obrací se na nemocné,  aby s pohledem na Kristovu tvář snášeli svoje utrpení a obětovali ho za pokoj ve světě, za požehnání rodin, manželství, za všechny, kteří jsou v různých trápeních a zkouškách. Dnešní svět, drazí bratři a sestry, ukazuje svými postoji, že mnoho lidí je nemocných ve svém srdci, ve svých postojích k životu. Namísto obrany života se sahá na bezbranné počaté lidské plody, ze kterých se může narodit lidský tvor. Nevyléčitelně nemocného i starého člověka ohrožuje likvidace života skrze takzvanou sladkou smrt, skrze eutanázii. Všechny tyto a podobné jevy můžeme označit diagnózou. Je třeba to léčit, vždyť jde o vážné problémy, které se mohou v rukou  nezodpovědných lidí zvrhnout. Masmédia přináší informace, které nerespektují lidské i Boží zákony a jsou velmi alarmující a nebezpečné. Nemocné lidstvo je třeba léčit. Zaznívá tu hlas Panny Marie: „Udělejte všechno, co vám řekne můj Syn“. A Ježíš nám jasně říká: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Nechme se Kristem oslovit a konejme nápravu.

Při zjevení Panny Marie Bernardetě 24. února 1858 zaznělo i její přání: „Pokání, pokání, pokání. Modlete se k Bohu za hříšníky.“ V této vážné výzvě, která je stejná s Kristovou evangelijní výzvou, můžeme vidět, že mateřská úcta není jen citová, sladká, aby zaručila nábožnost, protože to vyžaduje změnu, nápravu našeho postoje. Všimněme si, že lidé, kteří nejvíc času tráví před Nejsvětější eucharistií, kteří nejvíc čerpají z eucharistické posily, jsou ti, kteří rádi a vroucně používají i zrnka posvátného růžence. Čím více milujeme Ježíše, tím více budeme milovat jeho matku. Mnozí svatí se neobešli bez velké úcty k Panně Marii. Někdo řekl, že opravdovou zkouškou jak změřit svou lásku ke Kristu je ptát se, jakou úctu a jaké místo dává jeho matce. Jsou i tací, kteří mají problémy v této oblasti. Mladý kněz přišel za svým představeným a říká: „Cítím, že Pannu Marii velmi miluji a zdá se mi, že to přeháním. Pomozte mi“. Zkušený představený se na něho podíval a zeptal se: „Opravdu si myslíš, že ji miluješ víc než Pána Ježíše?“ Mladý kněz se zamyslel a řekl na to: „Ne.“ Představený mu řekl: „Vrať se. Až to tak bude, pamatuj si, že, lidsky řečeno, není možné milovat Pannu Marii tak, jak si zaslouží být milována. Pravá úcta k Panně Marii vždy směřuje k jejímu Synu Ježíši Kristu.“ Proto je na místě vyslyšet výzvu mariánského odborníka svatého Maxmiliána Kolbeho. „Milujte Neposkvrněnou.“

Sestry a bratři, obraťme se i my k Panně Marii s velkou úctou i důvěrou. Bernardetě Subiru se představila: „Já jsem Neposkvrněné početí“. Tam nás žádala o změnu života, o pokání a modlitbu za obrácení hříšníků. Neposkvrněná Panno, úplně osvobozená od moci ďábla, pomoz i nám v pokání k lepšímu životu s Kristem, k plnějšímu svědectví. Chceme žít jako tvoji synové a dcery, jako lidé úplně osvobozeni od vlivu zla, od vlivu ďábla a spojení s láskou a s Ježíšem Kristem, naším Spasitelem, který nás doprovází na místo, které nám připravil Bůh Otec milosrdenství v jeho věčném Božím království. Amen.