P. Josef Červenka

Drazí bratři a sestry, doba adventní, kterou prožíváme, je dobou očekávání. Zpřítomňuje se v ní celé dlouhé očekávání Izraele. Zpřítomňuje se v ní hlas proroků vrcholící hlasem Jana volajícího na poušti: „Připravte cestu Pánu“. Vrcholem adventu jsou texty mluvící o té, které se očekávání naplnilo. Vyprávění o zvěstování je podstatným souhrnem celého Mariina života. Života nazaretské dívky, která byla připravena, očekávala a toto své očekávání naplnila. Svobodné a zodpovědné přijetí jejího úkolu, Boží výzvy, vyjádřené ve slovech: „Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane, jak ty chceš“, je přímo slavnostním životním ideálem. Ale nejenom Marie. Od  chvíle, kdy se Bůh stává člověkem každého z nás, také ideálem všech, kdo se hlásí k Božímu plánu spásy. Anděl přichází jako Boží posel a nazývá Marii milostiplnou. „Buď zdráva, Maria, milostiplná.“ Toto slovo je velmi jednoduše přeloženo. Kdybychom ale šli do základů řečtiny, pochopili bychom, že základ není jenom v jednoduchosti omilostnění, ale přímo znamená: Bůh tě zahrnul milostí. Tedy zdrojem milosti nejsme my, naše skutky, naše vůle, naše chtění, ale jsou darem od Boha a myslím si, že tuto skutečnost je potřeba stále připomínat. Ani Maria není milost. Je člověk jako my. Je zahrnuta Boží milostí, kterou přijala. Milost je dar od Boha zdarma daný, nezasloužený, ničím  člověkem neovlivněný, ale přijatý. Maria své přijetí vyjádřila slovy: „Ať se mi stane, jak ty chceš.“ Na počátku vždycky musí být Boží zásah a to je milost, iniciativa jeho lásky k nám. Věříte tomu? Dá se to poznat jenom podle takové maličkosti, když si uvědomíme, proč jsme sem přišli. Kdo si myslí, že sem přijde jenom z tradice nebo zvyku, přestává uvažovat a stává se to pro něho stereotypem. To postrádá vděčnost a uvědomění si, že to, že jsme dnes přišli, je velký dar. Ale musíme jít ke kořenům toho daru. Nikdy nezapomenu, když mě otec Vladislav před devíti lety navštívil na mé primiční hostině ve Slavičíně a řekl mi, abych zde udělil jenom novokněžské požehnání. Souhlasil jsem, protože jsem si myslel, že se za chvilku vrátím. Nakonec z toho byla celá mše svatá i s kázáním. Dobrý  vykuk, on to asi umí. Ale jsem za to vděčný.

 Takto by měl člověk jednat, postupně jít ke kořenům Boží milosti. I to, že jsme dnes tady, má někde kořen, za který je třeba stále být vděčný a děkovat. Tím kořenem, je skutečnost, že jsme byli zahrnuti Boží milostí. Víte, kdy to bylo? Víte, kdy jste byli zahrnuti Boží milostí? Když jste byli pokřtěni. Proč si nepamatujete datum svého křtu? Pamatujete si, kdy jste se narodili. K čemu vám to bude, když stejně zemřete. Datum vašeho narození a datum vaší smrti jsou jenom na pomník. Ale u Boha platí datum vašeho křtu, a vy ani nevíte, kdy jste byli pokřtěni. Jací jste to křesťané? Když ani v den výročí vašeho křtu nepovíte: Bože, děkuji. Já si dobře pamatuji, kdy jsem byl pokřtěn. Bylo to 25. srpna a ten den vždycky děkuji Bohu za dar křtu a dar milosti. To je ten kořen. Je pěkné slavit nebo obdivovat tajemství Neposkvrněného početí Panny Marie, ale uvědomme si, že do podobného tajemství Bůh uvádí každého křesťana křtem. Očisťuje mu duši od dědičného hříchu, od kterého byla Maria uchráněna zvláštní milostí a my jsme od něho byli očištěni křtem. Skrze něj jsme byli omilostněni a stali jsme se Božími dětmi. Ve křtu nám byl smyt dědičný hřích a dostali jsme nesmazatelné znamení, že jsme Kristovi navěky. K tomuto kořenu bychom měli jít, protože nám dává milost, která nás spojuje s Bohem. Když člověk v ráji zhřešil, ztratil svatost, nesmrtelnost a blaženost. Začal být hříšný, zemřel a přestal mít přímé patření Boha. Křtem se smývá dědičný hřích a nabýváš posvěcující milosti, nesmazatelné znamení, které ti znovu dává naději života věčného. Znovu nám dává schopnost s Bohem intimně žít. Co jsme prožívali minulý rok? K čemu nás vybízel zesnulý papež? „Mějte oči upřeny na Ježíše. Kontemplujte Krista v eucharistii!“ Věříme v jeho přítomnost? Navštěvujeme ho při adoraci? Je pro nás přítomný ve svatostánku? Uvědomujeme si, když ho přijímáme, že je to živý Bůh? Dokážeme se na něho ještě podívat? Mně to připadá, že když kněz zvedne hostii a řekne: „Hle, beránek Boží“, že všichni hledají něco v lavicích. Jakoby se katolíci Krista báli, jako kdyby neměli čisté svědomí. Kněz je zve k hostině: „Hle, Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa. Blahoslavení, kdo jste pozváni k večeři beránkově“. Ten, kdo s Kristem žije, zvedne hlavu, upře svůj pohled na eucharistii a řekne s otevřeným srdcem: Pane, já nejsem hoden, ale řekni jenom to slovo pojď, má duše je připravena. Řekni to slovo milosti. Ale on ho řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi.“ Já jdu, já se zvedám, ale musím s ním mít kontakt. Já s ním musím žít. Musím ho chtít vidět, patřit na jeho tvář, aby se jeho tvář na mě podívala a moje tvář se rozjasnila. „Rozjasni svou tvář a budeme spaseni“. A z čeho má Bůh rozjasnit tvář, když se na něho nedíváme, když k němu nesměřuje náš zrak? Právě svátostí je to, co nám dává žít milost a to je přítomnost Boha, která zde zůstala. Po Ježíšově nanebevstoupení apoštolé ztratili na něj pohled. Ale on neodešel. Jeho slova: „Já jsem s vámi až do skonání světa“, se zpřítomňují ve svátostech církve. On skrze svátosti žije v nás, mluví skrze nás, dotýká se nás a žije taky svátostně přes nás k druhým lidem. Naše svatost není v naší pobožnosti, ale v našem kontaktu se svátostí, protože svátost je viditelné znamení neviditelné Boží milosti. Všude se objevuje slovo milost. Gracia gratis data – dar zdarma daný. Objevuje se to, co při zvěstování. Bůh tě znovu zahrnuje milostí.

Při našem křtu jsme začali žít milost. Proto, jestli si chcete odnést nějaké adventní předsevzetí z dnešní pouti, tak si zjistěte, kdy jste byli pokřtěni. Do nových kalendářů si zatrhněte den milosti a zrušte oslavy vašich narozenin. Překvapte vaši rodinu a řekněte, že nebudete slavit den, kdy jste se narodili, ale den, kdy jste byli pokřtěni. K čemu slavit datum, které se objeví opravdu jenom na pomníku?  My žijeme pro život věčný. Naše tělo dává pouze schránku nesmrtelné duši, která bude slavit Boha. V tomto svátostném životě prožíváme taky intimitu s Marií, protože ona je vždy tam, kde je Ježíš. Maria taky chodila do kostela a taky chodila ke svatému přijímání. A kdo mě řekne, kdy byla Panna Maria u prvního svatého přijímání? Myslíte si, že Pán Ježíš, když ho devět měsíců nosila, že byl jiný než při poslední večeři? První svaté přijímání Panny Marie je vtělení. Ona řekla: „Ať se mi stane, jak ty chceš“. Ona ho tehdy poprvé přijala. Jenom trochu jinak než my. Ne pod způsobem chleba, ale skutečně. 25 březen taky může být svátkem prvního svatého přijímání Panny Marie. I takto to můžeme prožívat. Já to ve své farnosti prožívám, protože mám kostel zasvěcený Zvěstování Panny Marie a celá farnost slaví v tento den velkou pouť. Je dobré si tyto věci jenom tak připomenout. To nejsou otázky znalostí z katechismu, ale jsou to kořeny vděčnosti. Jsou to pouta milosti, která nás vedou blíž k Bohu. Jestliže se v životě díváme na Ježíše, najdeme tam i Marii, která stála vedle něho. Ona nevede svůj pohled na sebe, ani naše pohledy nevede k sobě, ale kdo se dívá dobře, poctivě a upřímně, tak se skrze Marii dívá na Krista. Jestliže se někdo dívá jen na Marii, opěvuje ji, tak jí škodí. A Maria má pak práci vás odvést od této falešné zbožnosti. Ona jako matka Ježíšova, dobře ví, že naše jediná cesta a spása je v Ježíši Kristu a že nás má přivést k němu.

Podívejme se jak žít tuto milost. Četli jsme tři čtení jako na Slavnost Neposkvrněného početí. Vyberme si z nich tři slova. Je to zážitek, zkušenost a vděčnost. Zážitek můžeme mít buď pozitivní nebo negativní. Z obojího máme zkušenost a stejně bude pozitivní nebo negativní. Ale obojí může vést k vděčnosti. Pokud máš pozitivní zkušenost, tak tě přivede k radosti. Jsi rád, že se ti v životě něco podařilo, že jsi něco pěkného prožil a jsi za to patřičně vděčný. Pokud máš i negativní zkušenost a jsi normální, slušně vychovaný a máš ještě nějaké morální zásady, tak si řekneš: Toto už nikdy. Poučí tě to a dáš si příště pozor. I za negativní zkušenost budeš vděčný. To nám chce říct dnešní čtení. Zážitek, který je negativní, ale najde se tam i pozitivní. Zážitek prvního hříchu, který v pozměněné formě prožíváme. Kdykoli zhřešíme, ztrácíme posvěcující milost a potřebujeme ji znovu obnovit smířením s Bohem. Protože dobře víme, a to je pravda víry, že bez milosti Boží se do nebe nedostaneme. Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba. Tuto milost získáváme při křtu, ztrácíme těžkým hříchem a obnovujeme svátostí smíření. Člověk ztratil milost, ztratil Boha, odmítl ho. Negativní, traumatizující zážitek. Kolikrát si uvědomujeme, že jsme jednali špatně. Že jsme se provinili vůči Bohu, lidem, ale i vůči sobě. Všechno, čím hřešíme, v nás zanechává nesmazatelnou stopu hříchu, hluboká zranění, která si neseme životem. Na svém těle vidíme jizvy po různých operacích a zraněních, ale stejně si neseme v sobě jizvy svých pádů, poklesků a hříchů. Nevymažeme je ze své paměti, musíme je nechat uzdravit, přijmout a ne před nimi utéct. Přijmout všechny ty negativní zkušenosti. První lidé tuto zkušenost neudělali. Když  objevili svou nahotu, čili to, jací skutečně jsou bez Boha, začali se vymlouvat jeden na druhého. Bůh s nimi navazuje dialog. Já věřím, že kdyby tito první lidé místo hádání se s Bohem a zatloukání, kdo co udělal, prosili o milosrdenství, tak by z ráje vyhnáni nebyli. Ale oni se začali hádat. „Kdo ti řekl, že jsi nahý?“ Bůh mluví pěkně. „To já ne. To žena, kterou jsi mi dal.“ Adam začíná vyčítat Bohu, že mu dal ženu. Muži, co vás tady je hrstka, nikdy jste nenadávali, že máte vedle sebe ženu? Ženy, nikdy vám muž neřekl, že vás má plné zuby? Muži, neomlouvali jste svoje chyby tím, že jste obviňovali své ženy? To jsou ale přirozené věci a patří k životu člověka. To, že někdy vybuchneme, projevíme svoji slabost, že se neovládáme. „Cos to udělala, proč jsi toho muže zklamala, proč jsi mu to dala“, pokračuje Bůh v dialogu. Ale ani žena to na sobě nenechá, ani ona se nepřizná, že byla žádostivá a hned někoho hledá. A svedla to na hada. Nějaký ten had se vždycky najde. Je to hrozné vymlouvání. Je to strašná zkušenost, která stojí na počátku dějin člověka. Dějin člověkova vztahu s Bohem. Ale jaký je zde radostný zážitek, když ten dobrý Bůh je vyhání z ráje, protože v této lži tam nemohli zůstat? Kdo lže, vymlouvá se a nepřijme pokorně pravdu o sobě samém, nemůže zůstat v přítomnosti Boha. Pokud takto jednáme, ztrácíme milost. Na jednu stranu chceme k Bohu přivést druhé, chceme, aby byli všichni kolem nás zbožní a děláme pro to i různé intriky. My kněží bychom o tom mohli vyprávět, jak zbožný lid dokáže přesvědčovat o tom, aby vnuci byli pokřtěni, děti sezdány. Co všechno člověk dokáže udělat.  Zapře sám sebe, svoji důstojnost a někdy i použije lži, jenom aby dosáhl svého. Pokud nedáme svobodu, nezískáme milost ani pro sebe, ani pro ty, které chceme pokřtít nebo sezdat. Pod nátlakem se to nedá. Bůh vidí do našeho srdce, mi ho neobelžeme. Nám musí jít o to zůstat s ním v milosti, jedině tak jsme k něčemu použitelní. Bůh je dobrý, ale já toho nesmím zneužít. On nakonec řekl: „Hade, ustanovuji nepřátelství mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. To potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu“.  První radostná zvěst, první naděje. Hned po prvním hříchu dává Bůh naději. Dává znovu člověku šanci. Povstane žena, která rozdrtí satanovi hlavu.

A její potomstvo? Kdo je tím potomstvem? My, kteří jsme uvěřili v Krista, my, kteří jsme přijali Boží milost zdarma danou při křtu, my, kteří stojíme v tom nekonečném zástupu oslavující Boha hned za Marií a učíme se celý život říkat to, co ona řekla při zvěstování. A to je ta druhá zkušenost. Zkušenost s Bohem, který naplnil svá slova. Člověk celou tu dobu očekávání Mesiáše nevydržel stabilně čekat. Utíkal od Hospodina, hřešil. Ale Bůh zasahoval, i když někdy i krutě. Potopa světa, zničení Sodomy, Babylonské zajetí, egyptské otroctví. Ale takto vychovával člověka k tomu, aby se k němu vždy vrátil. Nezažili jsme to v tom krátkém úseku  života i my? Nezažili jsme to, že všechny naše ideály byly splaveny jako potopa světa a že jsme museli začít znovu? Třeba sami na sobě nebo na svých dětech. Nezažili jsme různé hříchy Sodomy a morálního úpadku? Nezažili jsme naprosté otroctví různým závislostem? Drogy, alkohol, sex, potraty, antikoncepce u žen? To je novodobé egyptské otroctví. Hlavně že máme plné hrnce! Proč bychom šli do zaslíbené země. Hlavně že máme plné hrnce, pohodlí, vystavěné domy, svoje jisté. Ale na Sinaj, kde Bůh člověku dává zaslíbení desatera, se už nikomu šlapat nechce. Je namáhavé a těžké žít tak, jak mě vede Bůh, protože jsem si už zvykl žít bez Boha a tak těžko se vyvádí z otroctví. Ale Bůh je věrný. On své slovo plní. A když se naplnil čas, poslal svého jediného Syna narozeného ze ženy. My žijeme v tomto naplnění času. Žijeme v tom ohromném čase milosti, v čase, který je ohraničen příchodem Krista a jeho druhým příchodem. To je to nejkrásnější období lidských dějin. To je období trvalého adventu. Já, který jsem ve své hříšnosti poznal milost, poznal Krista, poznal vysvobození, poznal jsem, že můj život může mít smysl i když jsem hříšník a že Bůh mi stále dává šanci. Poznal jsem, že  můžu stále obnovovat a říkat: Bože, skus to se mnou znovu. Jsem tvůj služebník. Obnov ve mně znovu svoji milost, ať se mi stane, jak ty chceš. Znovu se ti odevzdávám, znovu se ti dávám. A on mě přijímá jako otec marnotratného syna.  Znovu mi dává od čeho jsem jako malý kluk utekl, když jsem si chtěl žít po svém. Veškerý  majetek jsem rozházel, všechny milosti, všechny dary, modlitby, krásu výchovy dítěte a zůstali mě jenom ty prasata, hříšná duše, poničené svědomí, zranění, výčitky, komplexy, deprese. S tím se vracím k Otci. Ale on vyhlíží, on zdaleka čeká a běží napřed a objímá toho, který znovu chce říct: Jsem jenom služebník, ať se stane, jak ty chceš. Odevzdávám se do jeho vůle a někdy si myslím, že bude hrozná a trestající. Ne! Oblečte mu nejlepší šaty! Očistěte ho! Dejte mu na ruku prsten. Šaty vracejí člověku důstojnost, to je svátost smíření. Důstojnost milosti nám hříšným. Prsten to jsou znovu obnovená dědičná práva. I když jsi svůj podíl rozházel, já jsem ti připravil nový. Znovu jsi mým plnohodnotným synem se všemi právy. Člověk by hned farizejsky dodal: Ale i povinnostmi? Ne, o tom nikdo nemluví a důkazem jsou boty. Co myslíte, že ty boty znamenají? Svobodu. Znovu si můžeš jít kam chceš. Dokážeme i my být takto milosrdní ke svým dětem? Dovolíme jim jít kam chtějí i když to není podle našich představ? Dokážeme jim dát boty svobody? Milosrdný Otec to dokáže a to je ohromná zkušenost s ním. Ohromná zkušenost při zvěstování, že Bůh znovu zahrnuje milostí. A pak je ta vděčnost. Když si toto člověk uvědomí a projde si celý svůj život, tak myslím, že každý z vás by řekl, že je to tak. Že každý si nese nějaké trauma hříchů, trauma bolesti svého pádu, svého vymlouvání se před Bohem, svých lží, kdy chceme vypadat jinak, než skutečně jsme. Ale mnozí máme už i ten krásný zážitek všeobjímající Boží lásky. Zážitek, kdy nám byla vrácena svoboda Božích dětí, zážitek, který jsme prožili na sobě nebo na svých blízkých, za který jsme se léta modlili, že se vrátili nebo jsou na cestě návratu k Bohu, zážitek víry. Do toho všeho potřebujeme vděčnost a o tom je dnešní druhé čtení, které vrcholí slovy: „Buď pochválen Bůh“, píše apoštol Pavel Efezanům. Jestliže nezačneme Boha chválit, jestliže Bohu nevzdáme opravdu chválu a čest, budeme si pořád myslet, že to nějak vychodíme, vymodlíme nebo vynahradíme obětmi. Někteří si myslí, že i nějak zaplatí. Ne. Všechno je to milost, za kterou jsme vděční. I za narozené děti, které ztratily víru. I to může být milost, aby si třeba rodiče, kteří se jim tu víru snažili vštěpovat, uvědomili, jak velký je to dar, který do té doby brali jako samozřejmost a až na svých dětech, které ji ztratily, si uvědomili, jak by si toho měli vážit. Třeba právě proto to Bůh tak chtěl, aby tě zachránil a třeba ti nedopřeje, jako nedopřál Mojžíšovi dojít do zaslíbené země, abys za svého života viděl návrat svých synů a dcer, ale přivede tě do své nebeské slávy. Tam ti dá zakusit, abys viděl a z nebe jsi provázel s větší silou, intenzitou a větší možností jim dát milost na jejich cestě návratu k Bohu. Jsme schopni toto unést, jsme schopni takto věřit, takto se zcela odevzdat bez toho, abychom do toho vnášeli svoji lidskou aktivitu? Dokážeme říct jako Maria: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane, jak ty chceš“? Žádná z vás, když jste měla rodit, jste už předem nebyla odsouzena ke kamenování. Ale ona ano, kdyby ji Josef nezachránil. Žádná z vás na tom nebyla tak těžko jako ona a přesto se v této situaci dokázala zcela odevzdat Bohu. „Buď pochválen Bůh.“ To nás učí apoštol Pavel. Zahrnul nás z nebe rozmanitými duchovními dary. Všechno je to dar i to těžké, složité a bolestné, co v životě prožíváme. Dar, v kterém můžu růst, dar, který mě vychovává, dar, který zoceluje moji víru, dar, který mě úžeji spojí s Kristem.

Často jsme Kristu tolik nepatřili, dokud na nás nepřišlo nějaké soužení, bolest nebo nemoc. Brali jsme to nějak lehkovážně, dokud na nás nedopadla ruka Páně. Ale i to je dar, pokud to vedlo k našemu duchovnímu probuzení a obrácení, i když to bylo hříšné. Cokoli nás vede k hlubšímu spojení s Kristem je dar, za který je potřeba děkovat. On si nás vyvolil k tomu nejvyššímu povolání, ke svatosti. Já mám být svatý! Jsem? Lidsky nejsem, ale v Bohu ano, protože Bůh na mě nehledí očima člověka nebo očima mých příbuzných. Vzpomeňme si jak hleděli na Ježíše jeho příbuzní. „Kdo je moje matka, kdo jsou moji příbuzní? Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ A plnit vůli nebeské Otce může být tvému nejbližšímu okolí jó nepříjemné. Kolik je těch, kteří se chtěli dát cestou duchovního povolání a nejzbožnější katoličtí rodiče bránili. Kde je vůle nebeského Otce? Co je vůle Boží? Aby náš život byl svatý a posvěcený. To je cíl našeho života, k tomu nás Bůh předurčil. Byli jme obdařeni milostí v Ježíši Kristu, který nám svým životem, utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním nabídl milost, která se zpřítomňuje ve svátostech církve a zejména ve křtu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen. Křtem se člověk stává Kristovým křesťanem a křesťan znamená pomazaný. Jsme pomazáni olejem posvátného křižma. Navěky a navždy jsme Kristovi, jsme Božím majetkem. Nemusím se bát, jsem v jeho rukou a jako Boží majetek mu mám sloužit, mám se mu dát zcela k dispozici. Bratři a sestry, náš život, který na tomto světě žijeme se dá připodobnit k životu dítěte v lůně matky. Je to jako těch devět měsíců, ale u Boha naše početí je vlastně takové připodobnění křtu. Křtem jsme se stali Božími dětmi a od této chvíle žijeme v lůně církve, v lůně Kristova těla. On je hlava a to, co tady prožíváme bych připodobnil k mejlu, který mi přišel na internet. V lůně maminky si vyprávějí dvě děti: „Co bude?“ „Já nevím. Říkají, že nic“, řekne to druhé. „Ale já se těším, prý se narodíme.“ „To vůbec není pravda, ještě se odtamtud nikdo nevrátil. Až se narodíme, všechno skončí, nic potom není.“ „Ne, potom je prý život a budeme žít sami a budeme vidět slunce. Budeme vidět maminčiny oči a ona nás pohladí.“ „Nic není. Všechno to skončí, jsme tady jenom na chvilku.“ Tak si vyprávějí dvě děti před narozením a takto uvažují mnozí lidé. Ale my žijeme proto, že víme, že tento prenatální stav, všechny ty naše boje, bolesti, všechny naše zkoušky, naše hříšná přirozenost a náklonnost ke hříchu, to jednou skončí. Otevře se lůno církve a my projdeme tou branou, která má ten hrozný název smrt. Ale co to je? Až nás ohledá pan doktor, tak napíše exitus. A co znamená exitus? Jistě jste si všimli třeba v kině nebo nad nouzovým východem bylo napsáno slovo exit. A co to znamená? Že vás nepustí dál? Naopak. Znamená to východ. Čili smrt je východ, přechod. My přejdeme a bude to strašný jásot, tak jako na porodním sále, když se dítě narodí a pan doktor i se sestřičkami si vydechnou a zajásají. Maminky při porodních bolestech většinou křičí. Ty naše křeče smrti, to bude úplně stejné. My se párkrát zatřepeme, ale pak se narodíme. Když je všechno v pořádku a narozené dítě poprvé vykřikne, mají všichni radost. To bude úplně stejné. My se zatřepeme, projdeme a v tom okamžiku to začne v porodním sále v nebi jásat, protože se vlastně narodíme do nebe. Kristus bude jako lékař jásat: Mám ho tady, vydržel. Vydržel tu cestu, vzal na sebe můj kříž a následoval mě. Panna Maria bude šťastná matka, že má další dítě, andělé a celé nebeské příbuzenstvo se budou radovat. My konečně otevřeme naše zalepené oči a uděláme do tohoto radostného křiku: Jééé, jak nám kdysi říkal páter Tomeček v semináři. Nic víc a nic míň. Budeme jenom žasnout a radovat se. Bratři a sestry, já myslím, že pro tuto milost, naději, pro tento plán spásy, který  je pro nás připraven, má cenu nejenom žít, ale i umřít. Přejít a radovat se, že jsme povoláni k tomuto životu, ke kterému nás zve Ježíš, Maria a celé nebe. Stojí to za to, i když je to někdy těžké slzavé údolí. Ale těšme se, že až jednou otevřeme naše oči v té nebeské porodnici, budeme moci říct to krásné: Jééé. Amen.