P. Miroslav Sleldzinski MIC

Drazí, nyní jsme slyšeli slovo Boží. Na zvolání: Slyšeli jsme slovo Boží, vždy odpovídáme: Sláva tobě Pane. Ale víme, že Bůh mluví různým způsobem. V liturgii samozřejmě mluví skrze slovo, které slyšíme z Písma svatého. V našem osobním životě, v životě národů mluví  skrze různé události, mimořádné i obyčejné, které často podceňujeme nebo si jich patřičně nevážíme. Jednou z takových událostí, skrze kterou k nám mluví Bůh, je fatimská Panna Maria a její historické, ale i duchovní a teologické zjevení, které platí pořád. Nejen skeptici si kladou otázku, jak se teď máme dívat na Fatimu a fatimská poselství. Možná můžeme někteří mít dojem, že už je Fatima záležitost úplně zamknutá. V krátké době po sobě zemřeli vizionářka sestra Lucie, poslední svědek fatimského zjevení a svatý Otec Jan Pavel II., který odhalil světu i třetí fatimské tajemství.

  Stalo se všechno, o čem mluvila Panna Maria už v roce 1917 ještě před bolševickou, komunistickou revolucí, před první a druhou světovou válkou. Potvrdilo se to. Vždyť právě v těchto dnech svět slaví šedesát let od ukončení druhé světové války. A tak se můžeme ptát, jak je to s tou Fatimou pro nás, pro třetí tisíciletí. Vzkaz Panny Marie je pořád aktuální, i když se můžeme tvářit, že nic o fatimské Panně Marii a o fatimském poselství nevíme. Ale toto Boží slovo se odehrálo v dějinách dvacátého století, nejkrutějšího století v dějinách lidstva, století, které bylo pyšné na velký vědecký pokrok, ale  bylo to století hrozné. Slovo Boží se vyplnilo a stále plní a přesto se někteří nechtějí před ním poklonit a nechtějí říct: Chvála tobě Pane. Chtějme se poučit z toho, že nebereme vážně Boží slovo, že si chceme nebe na zemi postavit sami, bez Boha. Na počátku třetího tisíciletí, v roce 2005 máme výsadu, ale zároveň je ta výsada velkou výzvou podívat se zpětně jak vypadá život, který člověk žije bez ohledu na Boží slovo. Takový život se stává bezohledným a násilným. Násilí stále přibývá.

Drazí, přiznám se, že inspiraci k tomu, co vám dnes chci říct, mi dal svatý Efrém Syrský, jáhen, učitel církve, mystik, člověk velké modlitby a úcty vůči Bohu a Panně Marii. Z jednoho jeho kázání, které se jmenuje O obnově skrze Pannu Marii, uvádí církev k modlitbě v breviáři právě pro dnešní svátek Panny Marie fatimské kousek textu. Myslím, že nemáme žádné pochybnosti. Bůh nám neposílá Pannu Marii jenom tak, abychom byli chvilkově potěšeni, ale chce nás jednoznačně obnovovat, chce obnovit církev i celý svět, pokud se mu obnovit dáme. Svatý Efrém Syrský říká, že když Panna Maria nosila pod srdcem samo Božství, stala se pro nás vskutku nebem. A tak každý opravdový kontakt s Pannou Marií, opravdový kontakt srdce je zážitkem kontaktu s nebem, s Boží skutečností, s Boží realitou. My někdy trošku zkreslujeme samu osobu Panny Marie, chceme si ji podmanit, přizpůsobit našemu světu, ve kterém žijeme, a přece to ona nás vede, to ona nás volá do nebe. To Bůh skrze ni chce v našem srdci, v našem domě, tam kde žijeme dát alespoň kus nebe. Kristus se nejen vzdal Otcovy slávy, ale uzavřel svoje Božství do těsných mezí mateřského lůna, aby člověka pozdvihl k vyšší důstojnosti. Jen Pannu Marii vyvolil jako jedinou ze všech panen, aby byla nástrojem naší spásy. Panna Maria se nestává pro nás spásou, ale nástrojem spásy. A tak to vše, co nám zvěstovala ve Fatimě a na jiným místech, může pro nás být nástrojem naší spásy. Berme tedy vážně varování, které přichází z Fatimy, že život, který si chce člověk uspořádat bez Boha, nás vždycky krutě zklame. Právě ona se stala cílem odpovědí všech spravedlivých proroků, právě z ní vyšla ta nejzářivější hvězda, která vyvedla lid jenž chodil v temnotách, až spatřil veliké světlo. Panna Maria je pro nás hvězdou, která nás vede k Bohu. My máme často své hvězdy, své superstar. Svět nám nabízí své hvězdy a někteří dokážou všechno nechat a poslouchat je.

Velmi příhodně lze nazývat Pannu Marii různými jmény. Především je Maria chrámem Božího Syna. Ten z ní vyšel zcela jinak, než předtím vstoupil. Zatím co vstoupil do jejího lůna bez těla, ven vystoupil vtělený. Panna Maria je chrámem Božího Syna. Tak nám, drazí, v našem životě chybí ten pocit posvátnosti, ten zážitek Božího chrámu. Chrám se nemůže pro nás stát jenom místem, kde se budeme uklidňovat, jak někteří říkají, když přijdu do kostela, tak se uklidním a tak obnovený se vrátím domů. To je všechno pravda, ale nejdeme se jenom uklidnit, jdeme přebývat v Bohu, být v Bohu a to je jakási předzvěst nebe. My se chceme otevírat na to, co je posvátné a zachovávat  to ve svém srdci po celý den, po celý život. Maria je dále oním tajemným novým nebem, na němž se jako na svém trůnu usadil král králů, z něho sestoupil na zem a všem ukázal svou pozemskou tvář a podobu. Ten král chce skutečně být tady na zemi, aby to bylo tak, jak se modlíme v Otčenáši: „Jako v nebi tak i na zemi“. Víme, že se to neuskuteční, ale právě o to má jít v našem křesťanském životě, abychom viděli Kristovu tvář tady na zemi. Tolikrát nás k tomu vybízel svatý Otec Jan Pavel II., abychom hledali Kristovu tvář. Maria je révou vydávající hojnost libé vůně. Její plod se od přirozenosti stromů lišil natolik, že bylo třeba, aby si od stromu vypůjčil svoji podobu.

Myslím, že není náhoda, že v dnešním pokaženém světě mají velký úspěch třeba i hračky, které nabádají ke zlému. Možná, že je pro legraci kupujete svým dětem, protože ten dnešní svět je už tak zkažený a malé dítě se už od mala učí nacházet zalíbení i v něčem špatném. Někteří rodiče říkají, že je třeba, aby malé dítě už od útlého dětství poznávalo svět takový jaký je, ale nestihne se tak nadchnout tím, co je krásné, co je pěkné, co vydává tu hojnost libé vůně. Drazí, hledejme to, co je skutečně pěkné, krásné, co oslovuje naše srdce. Nemusíme šlápnout do každé kaluže, nemusíme šlápnout do každého lejna, které nám nabízí svět. Tím způsobem nechceme být moderní, tím způsobem nechceme být pokrokoví. To není moudrost, to je regres, to je návrat zpět. Maria je pramenem vytékajícím z domu Hospodinova. Žíznivým z něho vytékají proudy živé vody a stačí, aby v ní kdokoli jen smočil rty a nebude žíznit navěky. Mnozí lidé zažili duchovní obrácení na různých mariánských poutních místech a ještě než osobně poznali Krista skrze Marii, zažili jakýsi zvrat, návrat k Bohu. Ona je ten pramen vytékající z domu Hospodinova. Panna Maria nás vede do domu Hospodinova.

Mýlí se však ten, kdo by se domníval, že lze den obnovy skrze Marii přirovnat ke druhému dni stvoření. Neboť na počátku byla země učiněna skrze Marii, je obnovena. Na počátku byla země ve svém konání pro hřích Adamův zlořečena, ale skrze Marii v ní byl obnoven mír a bezpečí. Na počátku přešla vinou prarodičů na všechny lidi smrt, nyní však jsme ze smrti přeneseni do života. Na počátku had zachvátil ucho Evino a jeho jed se odtud rozšířil po celém těle. Nyní Maria skrze svoje ucho přijala toho, jež se stal zárukou věčného štěstí. Takže to, co bylo věcí smrti, stalo se zároveň nástrojem života. Tak pěkně symbolicky  poukazuje svatý Efrém na to, že člověk, který hřeší nebo se vzdaluje od Boha skrze svůj zrak, sluch atd., si vlastně v Marii může své smysly, svůj způsob vnímání světa obnovovat.

V Panně Marii můžeme obnovovat svůj způsob vnímání světa, jak se dívat, jak naslouchat, jak přijímat různé zprávy. Ne úprkem to, co letí vzduchem ihned konzumovat, ale rozjímat, vyhledávat a umět se oddělit od toho, co nás otravuje. Toho, jež na cherubech sídlí, nesou teď pouze ruce ženy. Toho, jež neobsáhne celý svět, drží v náručí sama Maria. Toho, jehož se bojí trůnové a panstva, hýčká dívka. Ten, jehož trůn stojí na věky věků, sedí na kolenou Panny. Ten, jehož podnožím je země, jako chlapec do ní vtiskuje své stopy.

To krátké rozjímání můžeme i my ukončit tím způsobem, že si představíme, jak se chceme přiblížit k Panně Marii. Ať nás obejme, ať nás vezme na svůj klín. Tam najdeme skutečně pokoj srdce, najdeme smír s Bohem, se sebou, s druhými. Fatimská Panna Maria je pro nás vždycky výzvou k obrácení,  k návratu k Pánu. Amen.