P. Richard Wojciechowski MIC

Drazí bratři a sestry,

v loretánských litaniích dvanáctkrát nazýváme Pannu Marii matkou, matkou Spasitele, matkou Vykupitele. Nejkrásnějším oslovením, kterým se můžeme k Panně Marii obrátit, je oslovení matka. Dobře víme, co pro nás znamená maminka v našem pozemském životě. I básník Jaroslav Vrchlický měl velikou lásku ke své mamince. Když se vracel z města, kde studoval, k mamince, vždycky jí nosíval kytičku polních kvítí. Ale jednou se stalo, že Jaroslav přišel domů a maminka už nebyla mezi živými, zemřela. A tehdy napsal i tyto verše krásné básně: „Zvedám jí ruku, je v ní chlad, prsty jsou sevřené v dlani, kytičku květů chci jí dát již naposledy tentokrát.“

Drazí bratři a sestry, jestliže tak veliká může být láska k naší pozemské matce, čím větší lásku a důvěru bychom měli mít k matce Panně Marii, kterou nám Ježíš dal jako dar své lásky k nám. Když umíral na kříži, řekl: „Hle, tvá matka. Hle, tvůj syn.“ Druhý vatikánský koncil jasně říká, že Maria ve své mateřské lásce pečuje o bratry svého syna, kteří putují v mnoha nebezpečích a v nesnázích až do dne, kdy budou dovedeni do šťastné vlasti.

Bratři a sestry, dokážeme si uvědomit, dokážeme docenit to, kdo je matka, kdo je Panna Maria? Dokážeme docenit to, že máme v nebi matku, která o nás pečuje? Matku o které svatý Bernard krásně říká: „Nikdy nebylo spácháno, aby opustila toho, kdo se k ní s důvěrou utíká a o pomoc žádá.“ Je skutečně pravdou to, co také zpíváme v jedné krásné mariánské písni: „Kdo se k tobě vine, nikdy nezahyne.“ Možná si, drazí bratři a sestry, vzpomenete na to, jak vás vaše maminka někdy zavedla před oltář Panny Marie a řekla: „Až mě tady nebude, ona bude tvou dobrou matkou.“

 Také svatý Jan Bosko dobře věděl, jak důležitou roli v životě člověka má matka. Proto nechal svoji matku Markétu, aby se starala o jeho opuštěné chlapce, které posbíral na ulici. A když jeho matka zemřela, šel do turínského kostela a tam si před obrazem Panny Marie kleknul a prosil: „Maria, buď teď ty naší matkou“. Protože tam, kde není matka, tam všechno vázne, tam se všechno hroutí. A Maria jeho prosby naplnila mírou vrchovatou. Mějme vděčnost, radost a důvěru, že nám Ježíš dal svou nebeskou matku. Svatý Bernard říká: „V nebezpečích, úzkostech a pochybnostech mysli na Marii. Marii vzývej, stále ji měj na rtech, stále ji měj v srdci. Chceš, aby se za tebe přimlouvala, měj na paměti příkladů, které dala svým životem. Když následuji tebe Maria, nebloudím. Když na tebe myslím, nemýlím se. Když mně podpíráš, nepadám. Když mně chráníš, nebojím se ničeho. Když mně vedeš, pokračuji dále v cestě. Když jsi ke mně milostivá, tak jistě dosáhnu cíle.“ Tolik svatý Bernard.

Drazí bratři a sestry, prožíváme čas prázdnin, dovolených. Možná někdo z vás byl na horách. Kolem cest, které vedou nad propastí, jsou kvůli bezpečnosti procházejících či projíždějících natažené řetězy. I náš život se často podobá takové cestě nad propastí a Maria nám nabízí řetěz, pevný řetěz, který chrání před pádem do propasti, do zkázy. Tím řetězem je růženec, který se tak rádi modlíme. Kdysi jsem četl krásné svědectví jedné ženy. Vzpomínala na to, co si uvědomovala, když jí zemřela maminka. Stála nad její rakví a četla v její tváři. Byl v ní pokoj a smíření. Její žehnající ruce teď už odpočívali ovinuté růžencem, který ji vždy pomáhal, a nejen jí. Byl to růženec, který se společně modlili ve sklepě před obrazem Matky ustavičné pomoci, když se země nad nimi otřásala výbuchy. I  potom, když bylo slyšet zvony míru. Růženec k prvnímu svatému přijímání, růženec jako modlitba podzimních večerů, růženec jako spolehlivý průvodce na cestách studií při zkouškách. Pak přišli léta, kdy se této ženě zdálo všechno důležitější, než modlitba, než růženec, na který jaksi nezůstával čas, ale její maminka se nikdy modlit nepřestala. Naopak, když zradila dcera, bylo potřeba modlit se i za ni a pak i za ty, kteří k ní začali patřit. Čím víc jich v rodině přibývalo, tím víc přibývalo i modliteb maminky. Čím více se dcera vzdalovala od svého křestnímu slibu, od Boha a od víry, tím častěji vídávala maminku klečet s růžencem v ruce před obrazem nebeské matky. Roky utíkaly a maminka se nepřestávala modlit, i když jí ubývalo tělesných sil a nemoc ji čím dál častěji upoutávala na lůžko. Dny i noci byly stále více naplněné modlitbou svatého růžence. A co jiného se mohlo stát než to, že Bůh její prosby vyslyšel. Dožila se dne, kdy její dcera znovu vstoupila do Pánova domu beze strachu před těmi, kteří jí to celé roky zakazovali. Dožila se dne kdy jedna z jejích vnuček potvrdila před oltářem svou manželskou přísahu. Dožila se dne, kdy její pravnučky přijaly milost z křestního pramene a otevřely své srdce Pánu k přijetí eucharistie. Tak veliká byla síla modlitby růžence této maminky. Kéž byste takovými rodiči byli i vy.

Bratři a sestry, jestliže tak veliká a vyzrálá může být víra a láska člověka, o kolik větší musí být láska naší nebeské matky. I vy možná pláčete nad tím, že se vaše děti nebo vnoučata odcizila Bohu. Modlete se za ně zvláště svatý růženec a jestli vám na těch vašich drahých záleží, tak pamatujte, že Marii na nich záleží daleko víc. A proto vás vybízím, nevzdávejte tento boj. S růžencem v ruce útočte na Boží milosrdenství, s vírou a důvěrou věřte, že je pravdou to, co zpívají mladí lidé v jedné písni: „Krásná jsi Maria přítelkyně, stavíš se mateřsky k lidské vině, když děti v prokletí zavádí hřích. Tvé svaté dlaně hned prosí za ně, slzy jsou v nich.“ Máme v nebi matku, která je plná milosti a plná lásky, tak ji prosme i v této chvíli  za naše rodiny, za naše děti, za mládež, ale také za sebe. Amen.