P. Ján Krajčík

Drazí bratři kněží, bratři a sestry na začátku jsme si připomněli, že v měsíci září je více mariánských svátků. Právě minulý týden jsem mluvil s některými ženami z naší farnosti v souvislosti se svátkem Narození Panny Marie. Položil jsem jim otázku, jaký dar by je nejvíce potěšil od jejich dětí. Zůstaly tiše. Nejprve se zarazily, na co se to ptám, ale potom jedna z nich řekla: „Víte, určitě velmi potěší květy nebo jakýkoli dar, ale pro mě je tím největším darem to, že si na mě moje děti vzpomenou a přijdou za mnou, abychom mohli být alespoň chvíli spolu.“ Tedy být s dětmi je pro matku velký dar. Takto to alespoň vyjádřila žena z mé farnosti. Když se tak dívám, většinou jste tady matky. Co by bylo pro vás tím nejvzácnějším darem? Možná také právě to, kdyby vaše děti přišly alespoň na chvíli za vámi. Podobně to můžeme chápat i ve vztahu k naší nebeské matce Panně Marii. I jí přinášíme různé dary, vyzdobujeme obrazy a sochy a nejenom květy, ale i různými drahocennými věcmi. Ale co je asi pro Pannu Marii, naši matku, tím nejkrásnějším darem? Zřejmě to, že k ní přicházíme s důvěrou skutečně jako děti ke své matce a že k ní přicházíme nejen proto, abychom byli s ní při modlitbě růžence, litanií nebo nějaké písně, ale kvůli tomu, abychom spolu s ní kontemplovali Krista a ještě lépe ho poznávali a milovali. Svatý Pavel v listě Římanům píše: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ A potom jmenuje těžkosti a problémy života, jaké si člověk dovede připomenout a říká, že nic z toho nás nemůže od Krista odloučit. Na jiném místě svatý apoštol Pavel píše: „Těm, kteří milují Boha, všechno slouží k dobrému.“ V slovenském lekcionáři je právě na svátek Narození Panny Marie tato lekce svatého Pavla a tehdy jsem přemýšlel právě nad touto větou. „Těm, kteří milují Boha, všechno slouží k dobrému.“ Když všechno, tak všechno. Ne jenom to, když nás Pán Bůh požehnává nebo když vyslyší naše modlitby a mi mu s vděčným srdcem děkujeme, ale k dobrému nám slouží i to, když v něčem selháváme. Jestli milujeme Boha, tak i naše selhání nás mohou ještě více přitáhnout k němu. Náš vztah k Pánu Bohu nebude postavený jen na plnění příkazů, jak ho měli postavený zákoníci a farizeové, ale bude postavený na velké důvěře v jeho milosrdenství. Když člověk pochopí, jak je slabý a jak je k němu Bůh milosrdný, není možné, aby si Boha nezamiloval a nepřijal do svého života jako Otce.

      Právě dnes jsem se setkal s jedním mužem, který je abstinující alkoholik. Dvakrát jsme se setkali jen krátce, ale dnes jsme mluvili asi déle než hodinu. Vyprávěl mi svůj životní příběh. Tento muž má čtyřicet dva let, je ženatý a má dvě děti. Od mládí popíjel na zábavách a když začal pracovat jako horník, tak si za svůj plat mohl dost dovolit. Až jednou, bylo to před pěti lety, se mu stala velmi vážná nehoda. Zaspal do práce, sedl do auta a řítil se přes vesnici. Vůbec neregistroval, co je na cestě a ani nevěděl, že srazil cyklistu. Dozvěděl se o tom až v práci, když za ním přišla policie i manželka, která mu řekla co se stalo. Srazil sedmnáctiletého chlapce, který jel právě do kostela na mši svatou. Tento muž je sice pokřtěný, přijal v mládí svátosti, ale v podstatě byl nevěřící, vůči Bohu úplně lhostejný. Tato událost, kterou prožil, ho změnila. Nejdříve však chtěl se vším skoncovat a upít se na smrt. To se mu ale nepodařilo. Díky svým bratřím a manželce si sáhl do svědomí a začal se léčit. Samozřejmě, že z této události byl soud. Chlapec, který byl v prvním ročníku semináře, byl dlouho v bezvědomí a zůstal s trvalými následky na zdraví, levou ruku má úplně ochrnutou. Po prvním soudním projednávání se tento bohoslovec setkal s tímto mužem a řekl mu: „Já se na vás nezlobím. Jestli to Pán Bůh dopustil, určitě je to pro něco dobré, i když zatím nevíme pro co. Ale budu se za vás modlit.“ Takto se rozešli. Tento muž, který má hodně rád děti, se rozhodl, že když nemůže vrátit zdraví tomuto chlapci, který je v dnešní době už diakonem a jestli Pán Bůh dá, tak se příští rok stane knězem, bude pomáhat těm, kteří jeho pomoc přijmou a bude pomáhat především dětem a mladým lidem, aby je ochraňoval před zlobou závislosti, kterou přináší alkohol a drogy. Když mi to všechno dnes vyprávěl, musím se přiznat, že jsem byl velmi dojat, protože se nebál mluvit o tom, co se mu stalo a jak žil. Mluvil ale i o tom, jak žije dnes a jak chce žít dál. Už nechce žít bez Boha. Smysl života našel právě v tom, že chce pomáhat jiným. To je jeden z příkladů, jak nám všechno může sloužit k dobrému, když milujeme Boha. Právě Panna Maria nás učí takovéto lásce. Při dnešní mši svaté si ji připomínáme jako bolestnou. Nejenom pod křížem, ale po celý život Ježíše Krista stála při něm. Všechny ty nepříjemnosti, které prožila už od samého začátku. Od početí, kdy musela porodit Ježíška ve chlévě, museli utíkat do Egypta, když se Ježíš ztratil v Jeruzalémě, když viděla, jak ho lidé nepřijímají, jak se mu posmívají, když už veřejně působil. A i pod křížem ji vidíme, jak všechny tyto události proměňuje v dobro, na Boží požehnání. Nejenom pro sebe, ale i pro své okolí i pro nás. A tak to můžeme z její pomocí a na její přímluvu dělat i my. Určitě jsme v životě prožili mnoho různých událostí, které nám mají sloužit k dobru, k přiblížení se Bohu a k pochopení jeho lásky, zvláště milosrdné. Ale nejenom tehdy, když se nám stane něco zlého, sami něco zlého uděláme nebo spácháme hřích. Vždy se máme snažit vnímat Boží lásku, kterou nás Bůh až do detailu miluje každý den. Využijme tedy tuto mši svatou. Vyprosme si na přímluvu Panny Marie, abychom dokázali vnímat Boha ve svém životě. A když se modlíme jakoukoli modlitbu, spolu s Pannou Marií kontemplujme Kristovu tvář, abychom ho mohli stále více poznávat a stále více milovat. Amen.