P. Miroslav Sleldzinski MIC

Drazí bratři a sestry, včera, den před naším setkáním, jsem zavolal spolubratrovi, se kterým jsme byli domluveni, že bude dnes kázat a dozvěděl jsem se, že je nemocný. Omluvil se, že nemůže přijít. Protože nebyl čas, abych sehnal někoho jiného, byl jsem v rozpacích, jak se k tomu postavit, o čem dnes hovořit.

V srdci jsem se Pána Boha ptal, co by nám chtěl říci on a vzpomněl jsem si, že ještě dodnes v mém srdci vyznívají záběry, které jsem měl příležitost vidět v pondělí. Záběry filmu o Kristově umučení, o němž jste jistě slyšeli. Doporučuji vám shlédnout tento film, bez ohledu na různé komentáře lidí, kteří mají ke Kristu daleko a chtějí se ke všemu vyjadřovat. Tento film je založený čistě na evangeliu, na Božím slově. Při jeho sledování jsem si uvědomil, že Panna Maria byla celou dobu přítomna umučení svého Syna. Potom jsem si uvědomil, že i fatimská socha, kterou tady máme, stojí pod křížem, který je v oltáři. Co se tam vlastně dělo? Co slyšela Panna Maria? Zkusme tato slova rozjímat a snažme se najít své místo pod křížem i my, jako bychom tam stáli s ní. Tradice založena na Božím slově nám říká, že Ježíš z kříže řekl sedm vět. Umírání na kříži bylo skutečně velkým utrpením a každé vyslovené slovo to utrpení ještě zvětšovalo. Ale ta slova jistě nebyla náhodná, Ježíš neřekl nic zbytečného. Chtějme dnes tato slova slyšet i my. Budou jednou stránkou toho, co tu chci říct a druhou stránkou to budou slova hymnu Stabat Mater Dolorosa - Stála Matka uplakaná od autora Jacopone da Todi. Budou pro nás komentářem a Kristova slova z kříže výzvou.

Stála Matka uplakaná pod křížem, jak bolest sama, v hořkých vzlycích pro Syna.

Její srdce Bohu dané, truchlící a zbědované sedmerý meč protíná.

Žaluplná, zarmoucená nebem požehnaná žena, Matka Boží, prostá vin.

„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

To byla první věta Krista na kříži, pod nímž stála Boží matka prosta vin. I ona to slyšela. „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Odpusť Otče i nám. Odpusť nám myšlenky posuzující a odsuzující. Odpusť nám, že se neumíme vypořádat se svým srdcem, s napětím, pro jehož ztišení si vždycky vyhledáváme obětního beránka, na kterého to shodíme a je to většinou někdo z naší rodiny, z našich nejbližších.

Hlavu sklání do svých dlaní, pohled na kříž vždy ji raní, trpí na něm její Syn.

Matko Boží, Matko naše, kdo nad tebou nezapláče, když tě vidí v mukách stát.

Vidět Ukřižovaného, tebe v slzách vedle něho, nutí duši zaplakat.

„Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

Chceme být v ráji? Počítáme s tím?  Máme ještě čas po tom toužit? Odložíme si to na zítra?

Naše vina tvého Syna týrá tobě před očima, vidíš Krista v krvi ran.

Vidíš jeho teskné rány, úzkost jeho umírání, smrt, v níž zůstal strašně sám.

„Ženo, hle, syn tvůj! Hle, matka tvá!“

Kristus je sám, ale ty sám být nemusíš. Dostáváš z kříže matku. Jak víme, Jan vzal Pannu Marii k sobě. Vezmeme si ji k sobě i my? Nebo ji necháme tady v kostele, ať nám svou čistotou v životě nepřekáží. Ať nám nepřipomíná, že čistota je vždy aktuální, že to není nějaký skanzen ze středověku. Nemysleme si, že dneska je čistota stará, zapomenutá věc, že to není módní ani užitečné.

Matko Boží, lásku dej mi, kéž je tvůj a můj žal stejný, kéž už sama netruchlíš.

Dej, ať patřím Kristu Bohu, den ze dne ať více mohu hořet láskou, být mu blíž.

Maria, do srdce mého vtiskni rány Syna svého, jeho kříž kéž je i můj.

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“

    Kolikrát jsme tuto větu vyslovili i my? Kolikrát jsme v srdci měli pocit, že nás Bůh opustil? Boží slovo proroka Izajáše říká: „Opravdu Bože, ty jsi Bůh skrytý.“ Ale Kristus svého Otce neopustil, nesestoupil z kříže. Sestup z kříže, když jsi Spasitel, máš tu moc. Využij něco z toho, co můžeš udělat ve svůj prospěch. Máš přece vliv, prostředky, známé.

On mé viny smýval svými krvavými zraněními, tento trest nám rozděluj.

S tebou pláčí, slza smáčí oči, jimiž nevypláči soucit s tebou, ženo žen.

Veď mě pod kříž svého Syna, jenž svou náruč rozepíná, s tebou stát chci pod křížem.

„Žízním.“

    Podali Ježíši ocet jako usmiřující prostředek. Takovou starověkou drogu pro usmíření utrpení, ale jak víme nechtěl. Kristus nepředstírá utrpení. On je přijímá. Po čem žízním já? Jaké jsou mé touhy? Co si myslím, že utiší hlad, bolest, prázdnotu mého srdce?

Panno panen plná jasu, nežij sama trpkost času, přijmi, prosím, lásku mou.

Maria má, kéž ty sama dáš mi nést smrt Krista Pána, přijmout ránu za ranou.

Kéž mě jeho rány zraní a kéž opojení dá mi jeho kříž a jeho krev.

„Dokonáno jest.“

Dílo Páně je dokonáno. Je naplněno. Uvědomuji si, že i můj život má smysl, který je skrytý v Bohu? Uvědomuji si, že nejsem náhodným číslem na zemi? Že mám s Kristem nést svůj kříž  až  do chvíle naplnění?

Až před Božím soudem stanu, přijď mi, Panno, na ochranu, vzdal ode mne Boží hněv.

Kéž jsem křížem, smrtí Páně chráněn v lásce svrchované, milost buď mou záchranou.

Tělo zemře. Ty však, Panno, ať je mi nebe přáno, kéž Bůh přijme duši mou. Amen

„Otče, do tvých rukou poroučím ducha svého.“

Uvědomuji si, do jakých rukou skládám celý svůj život, dnes, zítra, pozítří? Co mě vede? Noviny, pomluvy, lidé, strach o sebe, o druhé, o rodinu, falešné přesvědčení? Do jakých rukou skládám svůj život ve skutečnosti? Kolik násilí je v mém životě? Kolik násilí páchám svými myšlenkami, svým slovem, svým skutkem? Můžu počítat s tím, že v pokoře složím svůj život, svého ducha do Otcových rukou? Někteří bohužel skládají svůj život do Otcových rukou, ne ve chvíli smrti, ale ve chvíli jejich pohřbu. A to je trochu pozdě.

Věčné slovo, jednorozený Boží Synu, nauč nás pravé velkomyslnosti.

 Nauč nás sloužit ti tak, jak jsi toho hoden.

 Ať dáváme, a nepočítáme,  ať bojujeme, a nedbáme ran,

ať pracujeme, a nehledáme odpočinek,

ať se obětujeme a nečekáme žádnou jinou odměnu

 kromě vědomí, že jsme splnili tvou svatou vůli Amen.

( sv. Ignác z Loyoly )