P. Miroslav Sleldzinski MIC

 „A od té chvíle si  ji ten učedník vzal k sobě.“

Drazí bratři a sestry, dnes jsme to my, Kristova církev, která k sobě přijímá a bere Ježíšovu Matku. Ona je matkou  Kristovy církve ještě věrněji, než jí byl věrný učedník Jan. A tak se dnes s určitým předstihem chceme alespoň chvilku zamyslet nad naším učednictvím, které je vedeno mateřským okem i srdcem Neposkvrněné matky.

16. října budeme s celou církví děkovat Bohu za dvacet pět let služby Svatého Otce. Ale už dnes se chceme spolu s vámi podívat z pohledu Panny Marie na službu, můžeme říci, mariánského, fatimského papeže. Mluvit o pontifikátu Svatého Otce je snadné, protože je to něco radostného, ale zároveň i těžké, protože je to tak obrovský dar, který nám Bůh dal skrze ruce Panny Marie. Ze všeho, co nám Bůh v životě dává, vnímáme nebo bereme každý Boží dar jenom částečně. V jedné knize o hmyzu je znázorněno, jak vnímá svět moucha, motýl a komár. Já se domnívám, že vnímáme Boží svět jako ta moucha. Vidíme jen určité fragmenty, jsme schopni strávit nebo přijmout jen určitou dávku Boží milosti. Ale to neznamená, že se nemáme zamýšlet nad tím, proč je Bůh tak hojný a dává nám více, než my lidé můžeme přijmout. Po celou dobu pontifikátu Jana Pavla II. se nám Bůh dává skrze jeho působení více než my lidé můžeme správně zhodnotit. Když byl 16. října 1978 zvolen kardinál Karol Wojtyla do svatopetrského úřadu, svět vypadal úplně jinak než dnes. Dnešní mladí lidé si to nemohou uvědomit, protože za tu dobu se svět změnil. Ale my starší víme, že komunistická cenzura byla krutá, a ta liberální, která je dnes, je ještě krutější. Takže o mnohých věcech nevíme nebo víme jen ve zkreslené podobě. V novinách ukazují Svatého Otce zničeného a mnozí novináři se starají jen o to, jak dlouho ještě bude žít.

Souběžně s dějinami lidstva pokračují také dějiny spásy, tzn. dějiny duchovního zápasu Boha o člověka, který s ním ztratil kontakt skrze hřích. Svatý Otec říká, že dějiny lidí jsou v Ježíši Kristu dějinami spásy a tak je třeba se dívat na dějiny lidstva i každého člověka. Dnešní mladý člověk si myslí, že svět začal včera, předevčírem nebo dnem jeho narození. Vědecký, technický i ekonomický pokrok nám do určité míry znemožňuje duchovní rozvoj a kontakt s Bohem. Je to jakýsi paradox, protože na jedné straně zaznamenáváme pokrok, ale na straně druhé upadáme na duchu, ve víře a zůstáváme sami. To je naše velká tragédie. Když Svatý Otec nastupoval do svatopetrského úřadu, svět byl rozdělen na dva tábory, mluvilo se o železné oponě. Miliony lidí si nebyli vědomy toho, že v Božích očích jsou důležitými. Miliony lidí žili jako nějaká čísla. Byl to často jeden veliký tábor, skoro koncentrační, bez svobody slova, bez náboženské a fyzické svobody. Neuvědomujeme si, že Duch svatý zázračným působením Boží lásky skrze kardinály povolal do úřadu svatého Petra člověka zpoza té železné opony. Mnohým mocnostem tohoto světa se ze strachu zatajil dech. Vlády komunistických států to určitou dobu vůbec nekomentovaly. Nevěděly, jestli se mají z toho těšit nebo plakat, ale potom si to pochvalovaly. Když v roce 1979 Svatý Otec přijel do Polska, do své rodné země, tak Brežněv, tajemník komunistické strany Sovětského svazu polskému tajemníkovi řekl: „Zapamatujte si toto. Když ho pustíte do Polska, budeme toho všichni litovat. To může být konec.“ A konec komunismu to byl. Způsobil to Svatý Otec jako velký prorok svou první návštěvou v Polsku a bylo to právě v den Seslání Ducha svatého 2. června 1979 a všichni to cítili. Když se Svatý Otec  s velkou autoritou, jistotou a vírou modlil, když prosil: „Ať sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář země!“, zůstalo ticho. Všichni věděli, že je to Boží moc, která se jakoby osvobodila. Netrvalo ani rok a vzniklo velké hnutí solidarity, zaměřené na důstojnost člověka a svobodu, do něhož bylo zapojeno deset milionů lidí. Trvalo to ještě deset let a v roce 1989 se definitivně změnil svět.

 O atentátu na Svatého Otce jsme už jednou mluvili, to si určitě pamatujete. Ten atentát byl v roce 1981, tři roky po jeho zvolení. Hned od začátku naznačil různé směry a spiritualitu, duchovnost svého pontifikátu, kam směřuje, o co mu jde. Je to hlavně jednota člověka s Bohem, lidí mezi sebou, ekumenické hnutí. Je to mariánský ráz jeho pontifikátu. Je to příprava  na vstoupení do třetího tisíciletí. Víme, že nepřátelský systém  to nemohl respektovat a KGB naplánovalo atentát na Svatého Otce, který byl přesně v den prvního fatimského zjevení 13. května 1981. Svatý Otec už neměl déle žít a muž, který atentát naplánoval, Antropov, šéf KGB, nepřežil ani rok a papež žije dodnes. Atentátník, který byl dobře vycvičený v zabíjení lidí se sám divil, jak je možné, že to Svatý Otec přežil. 27. prosince 1983 ve vězení Rebibbia se osobně setkal se svým atentátníkem Ali Agccou. Ten se hrozně bál, že se  mu fatimská Panna Maria pomstí. Nic o Fatimě nevěděl, až ve vězení četl různé knihy a uvědomil si, že vstoupil do dějin spásy. Svatý Otec mu odpustil a mnohokrát tento akt opakoval a připomínal. 1. prosince 1989 poprvé Svatého Otce navštívil Gorbačov. Přijel i se svou manželkou. Byl to zázrak, protože tehdy bylo nepochopitelné, aby tajemník komunistické strany Sovětského svazu přijel do Vatikánu na návštěvu Svatého Otce. Svědkové říkají, že se v jeho přítomnosti choval velice pokorně, s velkým respektem a své manželce řekl, že je mu ctí jí představit největší autoritu světa. Když ho při různých příležitostech pochvalovali různí politikové za to, že měl odvahu rozmontovat celý komunistický systém, říkal, že to není jeho zásluha, ale Svatého Otce. Jeden z dalších zázraků se stal 8. prosince na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. V tento den roku 1991 oficiálně Jelcin, Šuškievič a Kučma podepsali akt rozpadu Sovětského svazu. To nemohla být jenom náhoda. Dva týdny nato, na svátek Božího narození, se Gorbačov vzdal svého úřadu prezidenta Sovětského svazu. Není to nová epocha, nezačal tím nový letopočet? A podobných akcí, na kterých se jako první podílel Svatý Otec, je mnoho. Jde o to, abychom s velkou úctou a vděčností přijali Boží dar, jakým je tento pokorný a jednoduchý člověk.

 Svatý Otec se také velice přičinil o rozšíření kultu Božího milosrdenství. Máme  dvě spirituality dané lidem na začátku třetího tisíciletí. Je to spiritualita mariánská, přímo fatimská. Víme, že souběžně s pontifikátem Svatého Otce po atentátu od roku 1981 až dodnes pokračují zjevení Panny Marie v Medžugorje. Církev se k tomu ještě nemůže vyjádřit, protože zjevení stále trvají, ale je to druhá stopa. 24. června na svátek narození Jana Křtitele tato zjevení začala. Jan Křtitel byl předchůdce, který připravoval cestu Ježíši Kristu. Jako by Panna Maria v Medžugorje chtěla zdůraznit, že Svatý Otec je Jan Křtitel pro tento čas. On má v našich srdcích připravit cestu ke Kristu. Poslouchejme ho a žijme tím, čím žije on. Z Písma svatého víme, jak s Janem Křtitelem jednal Herodes. Rád ho poslouchal, ale z hlouposti ho nechal zabít. Aby to tak nebylo i s námi. Abychom  poslouchali Svatého Otce, považovali ho za velkého člověka, ale s tím co nám říká jsme si dělali co chtěli. V Deníčku svaté sestry Faustiny můžeme číst tato slova: „Polsko jsem si zvlášť zamiloval a bude-li poslušné mé vůle, povýším je v moci i ve svatosti. Z něho vyjde jiskra, která připraví svět na můj poslední příchod.“ Kdo může mít pochybnosti, že se jedná o Svatého Otce? To slyšela sestra Faustina už v roce 1938. Svatý Otec kanonizoval svatou sestru Faustinu v jubilejním roce 2000. Tehdy ukázal celému světu na velký dar Božího milosrdenství. Ukázal Boha, který je v Kristu milosrdným Otcem. Naše hříchy a zloba světa už je tak velká, že se sami nedovedeme vykoupit a odpykat svůj hřích. To, co jsme všichni napáchali, co se děje ve světě, z toho se člověk už není schopen sám očistit. Jedině v Bohu, v jeho milosrdném srdci. Když se bude člověk milosrdnému Bohu odvolávat, může najít spásu a záchranu. Svatá sestra Faustina si dne 23. března 1937 ve svém Deníku zapsala slova: „Náhle mě zaplavila Boží přítomnost a rázem jsem se uviděla v Římě v kapli Svatého Otce a současně jsem byla v naší kapli. Slavnost Svatého Otce a celé církve byla úzce spojena s naší kaplí a zvláštním způsobem s naší kongregací. Současně jsem se účastnila slavnosti v Římě i u nás. Tato slavnost byla tak úzce spojena s Římem, že ačkoliv píšu, nedokážu to rozlišit, ale píšu tak, jak to je, jak jsem viděla. Viděla jsem v naší kapli Pána Ježíše vystaveného v monstranci na velkém oltáři. Kaple byla slavnostně vyzdobená a ten den do ní směli vejít všichni lidé, každý, kdo chtěl. Zástup byl tak velký, že jsem na jeho konec nedohlédla. Všichni se s velkou radostí účastnili této slavnosti a mnozí obdrželi to, po čem toužili. Stejná slavnost byla v Římě v krásné svatyni a Svatý Otec se vším duchovenstvem tu slavnost slavil. Náhle jsem uviděla svatého Petra, který stanul mezi oltářem a Svatým Otcem. Neslyšela jsem, co svatý Petr říkal, ale poznala jsem, že Svatý Otec rozuměl, co svatý Petr říká.“ Sestra Faustina vidí sebe v chrámu v Římě a stejná slavnost se odehrává v jejich kapli. Je tam mnoho lidí, že je nemůže spočítat. To se přece naplnilo ve svátek Božího milosrdenství na druhou velikonoční neděli v roce 2000. Její kanonizace probíhala současně v Římě i ve Vagivnikách. Díky nejmodernější technice, o které lidé z doby, kdy žila sestra Faustina neměli ani ponětí, díky televiznímu přenosu se vytvořil jakýsi televizní most mezi Vatikánem a Krakovem. Byla tam obrovská televize a všichni to tam prožívali. Současně se tam začala mše svatá jako Římě.

 Svatý Otec je také jako prorok Jonáš, který chodí po celém světě a poukazuje na různé problémy. Otevřeně o nich mluví, modlí se, obětuje se. A to i dnes, kdy už vidíme, jak je slabý a jak trpí. Ale dělá své, neustupuje, i když se mu tak nemocnému a starému cinici a aroganti posmívají. Naopak by si ho měli vážit.  Svatý Otec navzdory všemu jde do světa a působí v Boží moci. Musíme si položit otázky: „K čemu nás připravuje Bůh? Jen ke smrti Svatého Otce? A tím to všechno skončí.?“ Kdo zná odpověď, ať se přihlásí. Možná by se někdo přihlásil, ale nemá odvahu to říct. Určitě nás k něčemu připravuje. Dvacet pět let pontifikátu jednoho papeže v novodobých dějinách církve ještě nebylo. Tak moc se Bůh angažuje pro nás, dává se nám, dává nám potřebné milosti. A také Panna Maria jde doslovně krok za krokem se Svatým Otcem. Je to bezvýznamné? Jsou to všechno shody okolností? Je to nějaká pohádka? Je to všechno zbytečné? Dnešní svět má jen jednu cestu, cestu věrné služby Bohu, cestu odevzdanosti, důvěry a lásky. Děkujme našemu Pánu za tohoto člověka, který je tolik času s námi. Když se zamyslíme nad tím, kolik toho byl schopen za ten čas udělat, je to až neuvěřitelné, že měl ještě čas na spánek. Kdo nic neví o jeho pontifikátu, ten nad tím jen mávne rukou. Ale kdo něco ví, skutečně může říct, že je to velký člověk. Nestíháme ani číst to, co napsal. Nestíháme nad tím ani přemýšlet. Můžeme jenom v duchu velké pokory  pokleknou před sochou Panny Marie, před obrazem milosrdného Krista, před eucharistií a trvat v Boží přítomnosti, protože čas pomíjí a před každým z nás stojí věčnost. Čas na zemi skončí. V jakém stavu nás zastihne? Vstoupíme do věčnosti?. To je podstatné! Připravujme se každý den, aby naše setkání s naším Otcem v nebi bylo skutečně velice radostné a to díky tomu, že se můžeme už dvacet pět let potkávat s tím naším Otcem daným nám jako zástupce Pána Ježíše na této zemi. Amen.