P. Miroslav Sleldzinski MIC

  Všechen lid svorně odpověděl: „Všechno, co mluvil Hospodin, splníme.“ Ježíšova matka řekla: „Už nemají víno.“ Potom řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“

    Drazí bratři a sestry, velmi dobře známe tento úryvek z evangelia. Je to charakteristický text, který ukazuje Ježíšovu moc, začátek jeho působení. Svatý Jan píše, že svatba v Galilejské Káně byla třetího dne. Je to důležitý postřeh, protože tento třetí den můžeme spojit se třetím dnem, ve kterém Ježíš vstal z mrtvých. Můžeme říci, že svatba v Galilejské Káně je jakýmsi předobrazem paschálního mysteria, zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Ježíš přirovnával nebeské království k manželství, ke svatbě, k hostině. Nebeské království se podobá veselému svatebnímu setkání, a proto není žádná náhoda, že Ježíšovo působení začíná právě zde. Svatba je také obrazem lásky, jednoty, souladu ducha i těla, setkání. To chceme prožívat, po tom toužíme, máme to zapsáno někde hluboko v srdci, ale zároveň je to i náš cíl, ke kterému jdeme. Víme, že k němu musíme přicházet různými těžkými cestami. Svatý Jan poznamenává, že na svatbě byla i Ježíšova matka. Zde otevírá Kristovo působení, které uzavírá pod křížem. Můžeme říct, že v Panně Marii se zjevuje celé tajemství církve, tajemství naší víry. Od radosti, přes různé zkoušky, kříž, až k zmrtvýchvstání. Drazí, to je celá naše životní cesta. Všimněme si, jak se Panna Maria na té svatbě chová, co je charakteristické pro její počínání. Vytvořme si o tom obraz ve svém srdci, ve svých představách a k tomuto obrazu se  často vracejme. To by mělo být vzorem našeho života z víry. Panna Maria říká Pánu Ježíši: „Už nemají víno.“ Určitě to řekla velice jemně, bez žádného nátlaku, bez vydírání, bez neodbytnosti, bez útočení na Ježíše. Pokorně, ale s velkou důvěrou a statečností předkládá svou, ale i zároveň prosbu těch, kteří jsou tam shromážděni. Ježíš ví, co s ní má udělat.  Možná, že bez té důvěry by ten zázrak neudělal. Proto podobně jako Eva v ráji vyprovokovala celé lidstvo k hříchu, k neposlušnosti, tak na této svatbě nová Eva, Ježíšova Matka, vyprovokovala Krista k tomu, aby rázně vstoupil do toho, k čemu ho poslal Otec. „Nemají víno.“ Vidíme tu velikou solidaritu matky a syna, syna i matky, jednotu. Panna Maria nevyvíjí žádný nátlak na Ježíše, neříká mu co má dělat, nereaguje tak, jako některé nábožné matky, které své děti vychovávají v takové atmosféře. Potom se diví, co se to stalo s jejich dětmi. Kontemplovala jsi svatbu v Galilejské Káně alespoň jedenkrát? Byla jsi tam s Pannou Marií? Viděla jsi to na vlastní oči? Slyšela jsi to na vlastní uši? Cítila jsi to vlastním srdcem? Zkus to, neboj se! Žádná válka o Boží království není fyzická, je to zápas ducha a důvěry.  V evangeliu máme podobný příklad. Marie, sestra Lazara, prosila Ježíše, aby uzdravil jejího nemocného bratra. Přišla k Ježíši a řekla: „Pane, je vážně nemocen ten, kterého máš tak rád, tvůj přítel.“ Nic víc. Nedělá nic z toho, co bychom dělali a co často děláme my. Svatý Jan, který byl Ježíšovým učedníkem, měl zvláštní milost vniknout do Ježíšova srdce. Ve svém evangeliu nám píše, jak se z důvěry v Boha rodí zázrak. Ježíš nechal Lazara umřít. Maria mu to vyčítala: „Kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“ Ta výčitka je velice jemná, ale je v ní i důvěra. Dále říká: „Ale i teď vím, že to ještě není konec, že ty máš poslední slovo.“ To je ten druhý příklad. Svatý Jan z kříže, člověk hluboké modlitby, často používá tyto dva příklady. Podle něho by se tak měl za sebe modlit každý věřící člověk. Říká, že je lépe Bohu přímo vyznat svou potřebu, svou bolest, než mu diktovat nebo ho přímo prosit co má dělat. Proč? Protože snadno se v nás ozve naše sebeláska. Začneme tou modlitbou adorovat své zraněné já. Jak se bezradně cítí dospělý rodič, u kterého stojí malé dítě a křičí, co všechno chce mít? Ten rodič je bezradný, jakoby měl před sebou teroristu. Neživme takto svůj egoismus, svou sebelítost, protože pak ztrácíme z očí samotného Boha. On  nás uzdravuje. Nemůžeme mu diktovat co má dělat, protože pak bychom říkali: ´Pane Ježíši, kdybys udělal jak jsem ti řekl, bylo by dobře, ale tys to neudělal.´ Není to tak?  Je jasné, že mu to do očí neřekneme, ale kolikrát už jsme se tak zachovali. V modlitbě Otčenáš  se modlíme: ´Přijď království tvé, ať tvůj řád, který je v nebi, ať je i na zemi. Ať tvé jméno je posvěceno a vyvýšeno. Dávám se ti Otče celý, se všemi svými potřebami a bolestmi.´ Potom přichází prosba o chléb vezdejší, o to, co je nám potřebné k životu. Svatý Jan z kříže říká, že člověk může poznat hloubku své víry podle toho, jak se modlí. Kdo začíná modlitbu od čtvrté, páté a šesté prosby, která je v této modlitbě, znamená, že více adoruje sebe než Boha. Správně se modlí ten kdo začíná tuto modlitbu od začátku. To znamená, že svůj chléb vezdejší odevzdává do Božích rukou. Nejvíce nás k Bohu přiblíží, když mu odevzdáme svou bolest a nejistotu. Je v nás často zdánlivá starost o svět, o lidi, o nejbližší. Starost, která ubližuje a zraňuje. Dáváme rady, co ten druhý má dělat. Ale ta starost vyplývá i z toho, že chceme mít svatý pokoj. Ať dělá co chci, a já s ním nebudu mít problém. Důvěra nás ale zachraňuje více, než to co dovedeme udělat nebo vymyslet. Přimlouvejme se, jako Panna Maria, za hosty v Galilejské Káni. Svěřujme se Bohu: nemám radost v srdci, není to podle mého přání, podle mého očekávání. To neznamená, že moje přání jsou zlá, ale nes tento problém a bolest v srdci ve velké důvěře. Nic tak neovlivňuje Boha, jako důvěra. Kdyby měl Bůh působit jenom podle toho co mu nadiktujeme, určitě by nám pomohl jen velmi málo, neudělali bychom žádný duchovní pokrok. Naučme se, drazí, důvěřovat Bohu. Je to náročné, ale máme jistotu, že jsme v Božích rukách. Nic podstatně zlého se nám nestane. Pán Ježíš přece řekl: „Co pomůže člověku, kdyby získal celý svět a na duši si uškodil?“ Panna Maria říká: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Kdo poslouchá tuto radu, jde k Ježíši a kdo poslouchá Ježíše, jde k Otci. „Kdo mě vidí, vidí Otce.“ V loretánských litaniích se modlíme -  Matko dobré rady. Panna Maria má pro nás jen jednu radu. Fatimská a medžugorská poselství jsou si podobná. Výzva k obrácení znamená, aby se člověk zaměřil na Krista. Někdy je náročné zaposlouchat se do Kristových slov. Na svatbě v Galilejské Káně Pán Ježíš řekl lidem, ať nalijí vodu do nádob. Mnozí si mysleli, že je to zbytečné. Ale Pán Ježíš potřebuje vodu, aby nám dal víno a z toho vína bude jednou jeho krev. To je logický Boží pochod. Dáváme vodu našich obyčejných malicherných věcí a ta může být v Kristových rukou proměněna na víno, které můžeme dát na oltář svého srdce, aby jej Kristus proměnil ve svou krev. Tím se náš život stává eucharistií. Ale berme vážně svůj život, nemysleme si, že naše cesta je nejhorší. Kristus potřebuje naši vodu, aby ji proměnil ve svou krev. V tom potřebujeme pomoc Panny Marie. Ona stojí při nás a připomíná nám: „Neboj se, poslouchej více Krista. Přijď blíž. Řekni mu, co tě bolí.“ Můžeme si myslet: „Bože, já už jsem ale tak vnitřně rozbitý, že nejsem schopen tě poslouchat.“ A to už bude fantastický začátek našeho dialogu s Božím Synem. K tomu nás přibližuje Panna Maria. Můžeme tím vším pohrdnout, ale potom už nemluvme o víře, nezneužívejme to, čemu říkáme věřit. Bůh chce, abychom byli stále na cestě k duchovnímu růstu. Ten růst nás bolí. Je snadnější si sednout a říct: „To mi stačí.“ Ale to nemůže stačit. To nejlepší je před námi. Máme před sebou cíl, nebeskou svatbu s Bohem. Nemůžeme být jako panny, které zaspaly u dveří. Potřebujeme Pannu Marii, která stále bdí a připomíná: „Poslouchej Krista, vrať se k němu.“ Děkujme, že nám Bůh dává tento dodatečný hlas, který nás vybízí. Panna Maria nám to říká proto, že nás miluje a chce pro nás to nejlepší. Snažme se skutečně zachovat takový stav ducha srdce, abychom byli schopni slyšet Kristův hlas. Neudělejme nic, co by jeho hlas přehlušilo. Amen