P. Petr Šimara

Drazí  bratři a sestry, když si zavzpomínáme na staré zlaté časy, mohli bychom si říci - nežilo se nám dříve lépe, nebyli lidé lepší? Nebyl svět kolem nás mnohem méně poznamenán zlobou a špatností? Nevím, nechci porovnávat. V každé době žijí lidé dobří i zlí, ale jeden rozdíl mezi současností a dobou minulou přesto existuje, a veliký. Lidé dříve daleko jasněji rozlišovali co je správné a co je nesprávné. Zlo bylo zlo a hřích byl hřích. Naše doba se vyznačuje svým pokrokem na poli vědy a techniky, ale pokud jde o oblast mravnosti a etiky, jsme denně svědky toho, že naše společnost vyloženě tápe. Zlo se už neodsuzuje, ale všelijak omlouvá, ba dokonce se mnozí svými hříchy pyšní a vychloubají. Mravní zkaženost mnohých filmových, sportovních či zpěváckých idolů je v médiích vydávána za následováníhodný vzor a příklad pro naši mládež. Mravní čistota, manželská věrnost jsou dnešnímu světu jen pro smích. Pohrdání tělem a jeho destrukce, ať už jde o anorexii, bulimii, drogy, potraty, sebevraždy, eutanazii, je běžným jevem. Tělo se sklání před diktátem módy, každá nová generace je křehčí, chrám těla je zneuctěn.

Bratři a sestry, Bůh si zvolil za místo své přítomnosti naše tělo, jak nám to v prvním čtení připomněl svatý Pavel. Dopřává nám tím nesmírnou poctu a ukazuje nám tím svou lásku. Pro Božího nepřítele, pro ďábla je však láska nesnesitelná a protože na Boha nemůže, vylévá si svůj vztek na nás, na lidech. To si musíme neustále připomínat, zvláště v dnešní době. Nikdo z nás není ušetřen jeho rafinovaných útoků. Proto se stále ptejme, co dělat, abychom mu nepodlehli a nestali se ničiteli vlastního těla. Odpověď nám naznačilo evangelium: „Ježíš si udělal z provazu důtky a vyčistil chrám od všech kupců, prodavačů a směnárníků a prohlásil, že chrám je dům modlitby.“

Bratři a sestry, podobně máme jednat i my, chceme-li obstát. Potřebujeme stále očišťovat chrám svého těla a potřebujeme z něho dělat dům modlitby. Prostředky k tomu máme. V každé svátosti smíření nejen obnovujeme svou původní čistotu, ale také dostáváme pomoc a sílu, abychom se znovu dokázali postavit tomu, který útočí na chrám našeho těla. A je-li současně chrám našeho těla domem modlitby, pak je vyhráno. Co to ale znamená, že chrám těla má být domem modlitby? Jak tomu máme správně porozumět? Pokusím se to přiblížit na jednom příkladu.

Před nedávnem navštívil Slovensko známý protestantský kazatel a na otázku redaktora Katolických novin: „Co považujete za hlavní problém současné mládeže“, odpověděl: „Mnozí mladí jsou jako hluchoněmý, kterému Ježíš řekl: ´Effatha – Otevři se!´ Mají v srdci výkřik, ale nedokážou ho vyslovit. Je to výkřik bez zvuku, neumí vyjádřit svůj problém, nerozumějí sami sobě, jsou zmatení. Mají vztahy, které nejsou správné, věnují se okultním aktivitám, ve školách vládne antikřesťanský duch, rodiny jsou rozvrácené. Pomoci jim však nemůže napomínání a nucení do něčeho, ale jen osobní setkání s Bohem. Jak jim ho zprostředkovat? Modlitbou přímluvy! To je má výzva matkám a otcům, aby jen nemluvili, že chtějí zachránit své děti, ale aby tomu skutečně věnovali čas. Čas, který dovedou strávit při televizoru, v nákupním centru nebo telefonováním. Kdy naposledy usínali s modlitbou a se slzami za své dítě? Miliony dětí z křesťanských rodin směřují do záhuby a jejich rodiče se nemodlí.“

Nevím, bratři a sestry, kolik času trávíme nakupováním či telefonováním, vím ale, že sledování televize nám podle statistiky zabere v průměru více než tři hodiny denně. Přiznám se, že já sám bych nedokázal nikomu doporučit, aby tolik času, kolik věnuje televizi, věnoval též rozhovoru s Bohem. Naštěstí to za mě říká ten kazatel.

Nyní se ale můžeme zeptat, jaké místo zaujímá v tom všem Panna Maria? Říká se, že rodina žije tak dlouho, dokud žije matka, která je středem a srdcem rodiny. Rodina je spjata v jeden celek dokud žije matka a i když už děti vyrostly a založily si své vlastní rodiny, zemře-li maminka, vídají se už jen zřídka a každé se ubírá svou vlastní cestou, protože pouto celku vypadlo. Když Pán Ježíš umíral na kříži a uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ Podle tohoto Ježíšova přání Mariino mateřské poslání stále trvá. To Ježíš si přál, aby Maria byla poutem v té velké rodině, kterou nazýváme církev.

Bratři a sestry, jen ten vytrvá na modlitbách, kdo tak dělá ve společenství s Pannou Marií. Ale nejen to. Panna Maria byla svatým chrámem Božím a to naprosto jedinečným způsobem, proto také všechny naše prosby, které přinášíme Bohu skrze Pannu Marii jsou jako bychom je přednášeli na stříbrném podnose a Bůh je také tak přijímá. Bratři a sestry, před podobným hrobem, který si naše společnost kope, stálo lidstvo už vícekrát. Dříve ale bylo zachováno tím, že se křesťanstvím podařilo naplnit lidské smýšlení ideálem matky Boží. Podaří se mu to i  v této době? To záleží na každém z nás. Amen.