P. Ján Ston

Sestry a bratři, když jsem přemýšlel, o čem budu dnes mluvit, co říct o Panně Marii, tak jsem si  uvědomil, jak je to těžké a zvlášť na tomto místě, kde každý měsíc slyšíte kázání o Matce Boží. I já mám v této chvíli říct něco o ní, o mamince našeho Pána. Kdybych měl mluvit o mamince každého z vás, tak byste si asi řekli, že o ní nemůžu mluvit, protože o ní nic nevím. „Možná mu někdo o ní něco řekl, možná si někde něco přečetl, ale svoji maminku znám nejlépe jen já!“ Určitě byste měli pravdu. Vaši maminku znáte nejlépe vy sami, stejně jako já znám svoji. A matku Boží zná nejlépe Pán Ježíš. Kde člověk bere tu odvahu, aby mluvil o Matce Boží? Ježíš, který za nás dal svůj život a za nás umřel na kříži, nám dal tu, která mu byla v životě nejblíže. On dal svoji matku i nám. I my můžeme k Marii volat: „Maminko“. Ona je ta, která nám pomáhá, která nám ukazuje cestu, která ví o všech našich bolestech, která prosí svého Syna za nás. Každý z nás ve svém životě  trochu jinak pociťuje její mateřské vedení a její ochranu. Můžeme o ní mluvit, protože ji známe. To, že ji známe každý trochu jinak, jsem se přesvědčil nedávno, když jsem mluvil s člověkem, který má zvláštního koníčka. Sbírá mariánské obrázky. Za čtyřicet roků jich nasbíral už čtyřicet tisíc a každý obrázek je jiný. Když jsem si asi stovku těch obrázků prohlížel, uvědomil jsem si, že každý autor obrázku musel Pannu Marii nějakým způsobem znát ve svém srdci. Každý z nich se s ní musel v životě setkat, každého musela něčím oslovit. Kdybychom uměli kreslit a kreslili Pannu Marii, každý z nás by ji nakreslil trochu jinak. Každému z nás je Maria blízká, ona ví co její děti potřebují. Ví, v čem zrovna potřebujeme její pomoc. V jednom městě v Kanadě mají knihovnu, ve které jsou knihy jen o Panně Marii. Je jich tam šedesát tisíc a každá je jiná. V Písmu svatém je o Marii napsáno jen několik vět. Samozřejmě důležitých a podstatných. Jsou to přímo slova Boží. Ale to, že o Marii je napsáno nespočet písní a básní, že tolik lidí se ji snažilo vyobrazit nebo o ní něco napsat, ukazuje, jak je úcta k Panně Marii rozšířena po celém světě a jak je Maria jako naše maminka každému z nás blízko. Maria je samozřejmě jen jedna. Je jedno, jestli se zjevila ve Fatimě nebo v Lurdech, vždy přišla s jediným poselstvím, abychom se obrátili, abychom věřili jejímu Synu, abychom se modlili a prosili za spásu světa. Druhý vatikánský koncil mluví o Marii jako o té, která v církvi zaujímá nejvyšší místo ze všech lidí a současně je matkou každého z nás. Často se o Matce Boží hovoří právě z tohoto hlediska. Mluví se o její velikosti, důstojnosti a slávě. Vzdáváme jí čest a chválu a klademe jí na hlavu korunu. Maria je královna, ale je také naše matka. Sám Pán Ježíš řekl Janovi, který zastupoval pod křížem každého z nás: „To je tvá matka“. Nestačí Marii pouze vzdávat čest. Marii milovat znamená následovat ji, jít za ní. Ona je pro nás vzorem víry. Jestliže Bůh někdy kříží naše plány a vede nás jinou cestou než jsme si v životě naplánovali, nezoufejme, Matka Boží prožívala v životě to samé. I ona měla své životní plány, ale  Boží volání a Boží plán byl jiný. Maria se rozhodla na tento Boží plán odpovědět svým Ano.Vyslovila ho, aniž by věděla s čím vším souhlasí, co všechno ji v životě potká. Uvěřila, že Bůh ji nikdy neopustí, že chce pro ni to nejlepší. To své Ano musela znovu a znovu opakovat a potvrzovat. Nebylo to vůbec jednoduché, ale ona věřila Bohu. Jeden člověk, jmenoval se Carlo Carreto, který žil v komunitě Malých bratří, píše v jedné své knize příběh o tom, jak nově pochopil velikost a blízkost Matky Boží, Panny Marie. Malí bratři, k nimž patřil i tento člověk a o jehož příběhu chci mluvit, žijí mezi nejchudšími obyvateli té oblasti, kde mají komunitu. Snaží se prostým životem s těmito lidmi snášet jejich bolesti a těžkosti, ale i radosti.  Snaží se jim jednoduchým způsobem předávat víru příkladem vlastního života. Tento Carlo Carreto byl s několika svými bratry v arabské poušti, kde žil mezi kočovnými kmeny. Jednou se doslechl o dívce z tábora, která byla zasnoubena s mladíkem z jiného tábora, ale ještě spolu nebydleli, ještě neměli svatbu. Vzpomněl si na to, že i v Písmu svatém se píše o Marii, která byla zasnoubena s Josefem, ale ještě spolu nežili. Když se do té vesnice vrátil po dvou letech, vzpomněl si na tu dívku a ptal se svého hostitele, jestli už byla svatba nebo jak to dopadlo. Protože ten hostitel o té dívce nechtěl mluvit, tak mlčel. Večer potkal u studny jednoho sluhu a protože ho to stále zajímalo, zeptal se, co je s tou dívkou, jestli už se vdala. Sluha se rozhlédl kolem a přejel si mlčky prstem po krku. Tím znázornil, že jí bylo proříznuto hrdlo. Ještě před svatbou se zjistilo, že je těhotná a rodinná čest vyžadovala, aby tato dívka zemřela. My můžeme číst v Písmu: ´Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem, ale dříve než spolu začali bydlet ukázalo se, že je v jiném stavu. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se sní rozejít´. I Maria svým Ano se dostala do velikého nebezpečí podobně jako ta dívka. V Mojžíšově zákoně je psáno, že takové ženy mají ukamenovat. I v Janově evangeliu se na tento zákon odvolávají farizeové, kteří přivedli před Ježíše ženu přistiženou při cizoložství. Říkají mu: „Mojžíš nám nařídil takové ženy ukamenovat.“ Maria, když říkala své Ano, určitě jí v mysli proběhlo, jak se na ní budou dívat obyvatelé Nazareta. Kdo jí uvěří, že to dítě, které nosí pod srdcem je Bůh? Maria věří, že Bůh se postará, ale jak, to nevěděla. My to víme, protože jsme o tom četli, ale zkusme si projít život Marie tak, jak ho prožívala ona. Jak bude čelit tolika nepřátelům? Kdo jí uvěří? Teď už jinak chápeme, proč Maria odchází ke své tetě Alžbětě. Kdo jiný by jí taky uvěřil, než právě tato žena, která také nosí zázračně pod srdcem syna. Alžběta jí říká: „Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ Maria je opravdu blahoslavená. K tomu, aby člověk něčemu takovému uvěřil, je třeba i hodně odvahy. Vždyť i pro nás je těžké uvěřit jejímu mateřství a co teprve Marii, která to všechno musela prožívat na vlastní kůži. Maria je pro nás učitelkou víry. Ona je společnicí na naší cestě, je sestrou našeho srdce. Často prosíme o spoustu věcí, někdy více, někdy méně důležitých. Prosme dnes znovu o víru a odvahu, jakou měla ona, když říkala Bohu Ano. Zkusme i my říct Bohu znovu své ano. „Pane, jsem tvůj služebník, jsem tvá služebnice, ať se stane, jak ty chceš“. Prosme naši matku o pomoc. V ní mějme příklad pro každý den našeho života. Není nám vzdálená, ale mnohem blíž než si myslíme. Učme se tedy den co den procházet znovu její život, je naším vzorem a příkladem. Učme se rozjímat o její víře. K tomu je důležitá modlitba růžence, k němuž nás vybízí Svatý otec. Mějme růženec stále po ruce. I když někdy řekneme jen „Zdrávas Maria…“ a dál už se nedostaneme, tak mějme trpělivost. Procházejme její život, má nám tolik co říct a dnes také ke každému z nás mluví. Panna Maria, naše matka nikdy neopustí své děti, jen abychom my neopustili ji. Ať je pro nás vzorem života, ať je blízko našemu srdci, ať nás přivede ke Kristu, jejímu Synu a našemu Pánu.  Amen.