P. Miroslav Sleldzinski

Chtěl bych vás dnes seznámit s knihou, která vyšla v karmelitánském nakladatelství. Je to velmi zajímavý rozhovor německého kardinála Joachyma Meissnera s novinářem, který mu klade otázky, můžeme říci na tělo. Tak, jak to dokáže současný moderní, ne moc nábožný člověk, který skoro útočí na církev. Ne vždy se za tím skrývá zlá vůle, ale často i my vidíme, že se duchovno z dnešního světa nějak ztrácí, že lidé žijí jako by neměli žádný cíl, nevědí, kam to všechno směřuje. Chtěl bych vám něco z této knihy přečíst. Kardinál Meissner se narodil ve Vratislavi (Wroclaw) - Lešně. Dnes je to území Polska a možná právě proto se sám přiznává, že má duši Slovana, i když je Němec. Je to jasně cítit z jeho rozhovoru. Jeho projevy jsou tak hluboké a srdečné. Možná právě proto ho Svatý otec poslal do západní části Německa. Byl biskupem v Berlíně a potom, ještě před pádem komunismu  v roce 1988, kardinálem v Kolíně nad Rýnem, kde také doposud působí. Vyznačuje se hlubokým duchem, životem modlitby a víry. V roce 1998 byl kardinálu Meissnerovi propůjčen řád Bílého lva třetí třídy České republiky. Dostalo se mu mnoho čestných doktorátů. Věnujme se ale našemu tématu, kterým je Panna Maria. Celý ten rozhovor s kardinálem Meissnerem končí kapitolou, která je věnovaná právě Panně Marii. Kapitola má název: Dcera Boží a opravdový člověk. Tato by stačila za všechno. Žádné výmysly, žádné napodobeniny podle svých představ. Být Božím dítětem naplno a teprve potom bude člověk skutečně tím opravdovým člověkem bez žádného přívlastku moderní - nemoderní, pokročilý - zaostalý. Boží. To je nejmodernější, to je nejdůležitější.

Novinář se ptá: "Pane kardinále, v roce 1950 vyhlásila římskokatolická církev slavnostně dogma o Nanebevzetí Panny Marie s tělem a duší a tím vyhlásila, že Bůh prokázal této ženě nejvyšší čest. Dnes skoro padesát let poté si člověk musí myslet, že katolicismus má s málo věcmi takové problémy jako s postavou Matky Boží Panny Marie. Udivuje vás to?" Otec kardinál odpovídá: "Nevím, jestli v tomto máte pravdu, ale doufám, že se mýlíte. Kdyby tomu bylo tak, jak říkáte, pak by neměl katolicismus s nikým takové problémy, jako se samým Ježíšem Kristem a tím také s církví. Kristus, Maria a církev tvoří trojici, kterou není možné od sebe oddělit. Mariánská dogmata byla definována, aby byla zajištěna kristologická dogmata, což znamená, že Maria stojí zcela ve službě víry v Ježíše Krista a ve službě církvi. To ostatní lze krásně vyvodit z Nového zákona. Evangelista Lukáš staví Marii na začátek svého evangelia. Ve svém domě v Nazaretě stojí v adventním očekávání otevřena Božímu Duchu. První biblický obraz Marie, totiž zvěstování v Nazaretě, je tedy zároveň obrazem Ducha Svatého. Její poslední biblický obraz nalézáme ve Skutcích apoštolů. I to je obraz Ducha Svatého. Maria stojí s apoštoly ve večeřadle v Jeruzalémě v letničním očekávání Božího Ducha. První a poslední obraz Marie má co dočinění s Duchem Svatým. Lze také říci, kde je Maria, tam je Duch Svatý. S ním je cele spojena a jemu je zaslíbena tak, že ji církev nazývá Nádoba Ducha Svatého. Maria tak bezvýhradně souhlasila s Božím Duchem, že mohla přivést na svět Boha v Ježíši Kristu. Kdo chce být křesťanem ve světě, je zároveň povolán přivádět do světa Krista. V tom může jít jen cestou Mariinou. Uctívání Marie není proto pro nás křesťany otázkou vkusu, soukromé zbožnosti, ale existenční otázkou pro celou naši církev. Mariologie je vlastně mostem od kristologie k ekleziologii, to znamená od učení o Ježíši Kristu k učení o církvi. Pokud nevím kdo je Maria, pak nevím ani kdo je Kristus a ani nevím co je to církev. To vidíte v mnoha křesťanských denominacích, které nevědí, co si s Marií počít. Tam, kde to není s mariologií v pořádku, není to v pořádku ani s kristologií a ekleziologií. Prosím vás tedy, abyste obrátil pozornost k uctívání Panny Marie, protože to je také v naší zemi velmi rozšířené a stále ještě plné síly. Mariánská úcta je pevnou součástí zdravé zbožnosti národa. V mnoha farních kostelech se dnes téměř denně modlí růženec a ani poutě na místa mariánské úcty nevyšly z módy. Kolik existuje mariánských spolků a modlitebních kroužků a nejsou to jen ty mnohdy uváděné zbožné matičky, které hledají útočiště u Marie. Objevují ji znovu především mladí a obracejí se k ní s důvěrou. Možná jste v tomto ohledu přece jen příliš pesimistický."

Novinář se ptá: "Maria je nazývána také zrcadlo církve. Proč?" Kardinál Meissner odpovídá: "V Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem a tím bratrem nás všech. Nyní nám tento Bůh daruje bezprostředně před svou smrtí Marii jako poslední vůli. Ještě po ustanovení eucharistie tím, že z kříže říká Janovi: ´Hle, tvá matka.´ A Marii: ´Hle, tvůj syn.´ Ježíš tedy obrací Mariin pohled od sebe na Jana. Také pohled učedníka, kterého miloval, obrací od sebe na Marii. Kristus tedy ruší vazby, které s ním spojovali Jana a jeho matku a váže je do nového svazku. Ve svých posledních minutách na zemi zakládá nové sloučení a to církev. Tím je také zároveň vyjádřena kvalita onoho spojení, které má podle Kristovy vůle existovat mezi členy církve. Má být stejně hodnotné jako spojení Marie s jejím Synem. Má mít stejné kvality jako byl vztah Jana ke Kristu, jeho příteli. A pak se praví v evangeliu: ´V tu hodinu ji ten učedník přijal k sobě.´ Což znamená, že přijal Marii do svého bytí. Papež Jan Pavel II. nazývá Marii paměť církve, protože v evangeliu se stále opakuje, že Maria všechno zachovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom. Maria je obrazem církve, přijímá všechno, nemá svého Syna sama ze sebe, ale od Boha. Nemá ho pro sebe, přijala ho pro lidi a tak je to také s církví. Církev nemá Krista sama ze sebe, nýbrž ho přijala a nemá ho sama pro sebe, nýbrž pro ostatní. Protože je Maria obrazem církve, zůstává přítomna v tajemství církve. Proto je Maria pro církev nepostradatelná."

Novinář se ptá: "I když vám to musí znít trochu divně, cítí se právě dnes mnohé ženy spíše podceňovány než oceňovány, když jim církev dává za vzor Marii. Maria se jim jeví jako neemancipovaná, tichá žena, která ke všemu vždy musí říkat ano a amen." Kardinál odpovídá: "Před nedávnem jsem navštívil výstavu v klášteře Marienstern v Beucenu u příležitosti oslav 750 let jeho trvání. Část této expozice nesla název Krásné ženy. Nejkrásnější a nejúchvatnější byla umělecká díla oslavující ženy. Nebyla však věnována portrétům hereček a zpěvaček, šlo o překrásná spodobnění Marie v malířství a v sochařství. Právě tyto exponáty přilákaly nejvíce návštěvníků, především ženy. Byly tam vystaveny dokonce tři Madony, které představovaly typ Maria Gravida. Gravida znamená těhotná, požehnaná Maria, která je plná naděje. Před tímto vyobrazením prodlévali ženy obzvláště dlouho. Vůbec se nechci ptát proč? Možná cítily své nepřekonatelné povolání k mateřství. Zeptejte se jednou osob nejrůznějšího původu a věku, o kom hovoří s největší úctou a vděčností? Je jí skoro vždy jejich vlastní matka. Pokud ještě člověk matku má ani si to neuvědomuje a o odpovědi musí teprve přemýšlet. Ale když jsem svoji matku ztratil, byl jsem tak smutný, že jsem byl sám sebou zděšen. V duchu jsem si říkal: Přece věříš v zmrtvýchvstání. Proč tedy pociťuješ ztrátu matky a prázdnotu, která vznikla jejím odchodem tak hořce? Pro mě v této těžké hodině napsal jeden farář: ´Pane kardinále, nestyďte se, že tak truchlíte pro svou matku. Matka je místem, na kterém nám Bůh daroval duši. Proto pro nás je a zůstane tak důležitá po celý život.´ Mnohé ženy vůbec nevědí co ztrácejí odmítnutím mateřství."

"Maria byla matka. Říkají, byla to hodná, tichá, ale neaktivní žena. Ptám se vás: Která žena musí být aktivnější a kreativnější než právě matka?" Novinář pokračuje: "Co se mohou a co by se měli dnešní lidé podle vašeho vzoru naučit od Matky Boží?" Kardinál Meisner odpovídá: "Opravdovou svobodu. Žádný člověk nebyl nikdy tak obdarován jako Maria. Je zavázána jedině samému Bohu. Proto nechválí Maria v Magnifikat sebe samu, nýbrž velikost Boží. V této písni vrací přijatou velikost zpátky velikému Bohu. Maria se nepotřebuje sama utvářet, dostává sama sebe z Božích rukou jako dar. Tím, že se Maria přijímá ve své závislosti na Bohu, zakouší v takzvaném boji o živou úlevu a uvolnění. Maria vystupuje v evangeliu jako ta, která zpívá. A co zpívá? Žádnou smuteční ani bojovnou píseň, nýbrž píseň chvály na Boží velikost. Mariin život není údělem jednoho jediného člověka, ale modelem našeho vlastního vyvolení a povolání. Osvobození člověka od temných mocností a sil tohoto světa se děje skrze spojení s Bohem. Tím, že člověk vědomě příjme svou závislost na Bohu, stává se na těchto mocnostech a silách nezávislý a svobodný. V této souvislosti jsou slova: ´Boj se Boha a nelekej se ničeho´. Ta slova jsou plně srozumitelná, zde leží klíč ke zdravé svobodě. Nazývá se spojení s Bohem. Ten nás zbavuje strachu a všech z něho vyplývajících důsledků. Jedině on spojuje s Bohem a jeho světem. Opakuji. V Magnifikat nechválí Maria sama sebe, nýbrž Boha. Tím se realizuje její osvobození od sebe samé. Svobodný není ten, kdo se zbavil svých vykořisťovatelů, nýbrž ten, kdo se osvobodil od svého egoismu a to se můžeme a máme učit od Marie. Maria je jako dcera Otce, zároveň se stává opravdu svobodným člověkem v tomto světě. Ničeho většího nemůže člověk dosáhnout." Tím končí celý rozhovor s kardinálem Meissnerem.

Ano, Panna Maria je opravdovým svobodným člověkem. Panna Maria jako matka je ta, ve které dostáváme duši, ve které se dostáváme ke spojení s Bohem a cítíme, že v ní máme k Bohu nejblíž, protože ona je matkou Božího Syna. Prosme, ať to, co jsme slyšeli, se skutečně naplní v našem životě, abychom hledali tu opravdovou svobodu za každou cenu, protože spojení s Bohem je ta největší hodnota.                        Amen