Kázal  P. Miroslav Słełdziński MIC, kaplan v Brumově

Drazí bratři a sestry,

      dnešní den, 13. května, je skutečně dnem vyjímečným. Připomínáme si zjevení Panny Marie ve Fatimě a zároveň  smutné 20. výročí  atentátu na sv. Otce Jana Pavla II., 20. výročí mariánského zázraku. Pokusme se ponořit do hloubky těchto událostí. V evangeliu jsme slyšeli o tom, jak Ježíš před svým nanebevstoupením dává svým učedníkům nejdůležitější přikázání: Milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás. Ježíš tato slova říká ve správnou dobu a těm správným lidem, když už mezi nimi není Jidáš. Byl on člověkem nedůvěřivým, který si různé události  vysvětloval po svém. On by ve svém srdci slova: Milujte se navzájem nikdy skutečně nepochopil. Tato slova se totiž nedají jen tak vyposlechnout a chápat jen rozumem, dají se pochopit pouze srdcem.. A proto i my se snažme vyhnat z nás ducha Jidáše, abychom tato slova mohli skutečně pochopit.

      Drazí, chci vám říci jeden příběh. Možná tomu nebudete věřit, protože se to bude podobat spíše nějakým pohádkám, ale to, co vám budu vyprávět, není vůbec pohádka, je to skutečnost. Stalo se to v Římě před 20-ti lety, 13. 5. 1981. Ten den si pamatuji velmi dobře, protože to je den, kdy jsem právě skládal maturitní zkoušku. Odpoledne jsem se svými kamarády a kamarádkami z našeho společenství šel na večerní mši sv.  Čekali jsme určitou dobu než mše sv. začala. V kostele panovalo zvláštní napětí, kněz se setřičkami pobíhali po kostele a o něčem rozmlouvali. Nakonec vzal kněz mikrofon a všem oznámil, že se právě dozvěděli, že před hodinou byl na sv. Otce spáchán atentát a pravděpodobně sv. Otec nežije. Na mši svatou, která byla poté odsloužena, je pro mne těžké zapomenout.

      Byla středa, 17:17 hodin a na svatopetrském náměstí bylo slyšet dva výstřely. Tady bych se chtěl ještě vrátit o den dříve. V úterý, 12. května dostal sv. Otec  od německé organizace Caritas moderně vybavený automobil záchranné služby. Všem ve Vatikánu se to zdálo divné, protože zde nebyli zaměstnáni  lékaři  ani  jiný nemocniční personál, jelikož 50 m od sídla stojí moderní nemocnice Sv. Ducha a v případě lékařské potřeby jsou všichni kardinálové včetně sv. Otce léčeni tam. Proto nebylo zapotřebí žádného takového vozu.  Sv. Otec sanitku ještě tentýž večer oficiálně posvětil a žertem dodal, že ji snad nebude potřebovat. A potřeboval ji hned 24 hodin poté. Zde vás určitě napadne otázka, kdo ji tam poslal? Kdo věděl, že ji  sv. Otec bude potřebovat?

        Vraťme se ke středečnímu odpoledni. 17:17 hod.,  turecký atentátník Mehmet Ali Agca, který má na svědomí už několik obětí, je připraven vystřelit i na sv. Otce. Jeho pistole moderního typu skrývá 9 nábojů. Mehmet je připraven vystřelit všechny. První pokus, zásah do ramene. Druhý pokus, jehož terčem se stal prst levé ruky, od kterého se však  kulka odrazila, byl úspěšný - prostřelil tělo sv. Otce velmi blízko srdce. Bylo to jen několik milimetrů od hlavní tepny. Kdyby kulka zasáhla tepnu, byl by sv. Otec okamžitě mrtev. Střel mělo být devět. Ale byly jen dvě. To proto, že se pistole najednou zasekla. (Při vyšetřování se mnozí tázali, jak je možné, že taková moderní zbraň náhle selhala?) Sv. Otec padá. Co teď dělat? Osobní sekretář sv. Otce P. Stanislav Dziwisz bleskově rozhodl přivést sanitku, kterou sv. Otec den předtím  dostal. Vůz nebyl ještě ani zaparkovaný v garáži. P. Stanislav dále rozhodl, aby byl sv. Otec odvezen ne do nemocnice Svatého Ducha, jak to bylo zvykem, ale na kliniku Gemelli, která má ještě modernější vybavení. Až při vyšetřování se zjistilo, že v nemocnici Sv. Ducha čekal ještě druhý atentátník, který měl „celou práci“ dokončit, kdyby se to náhodou Agci nepodařilo. Ale čekal marně. Klinika Gemelli se nachází  4 km od náměstí sv. Petra. Provoz v ulicích Říma tvoří v těchto hodinách neproniknutelný štít. Jak se na kliniku za těchto podmínek co nejrychleji dostat? Čtyři kilometry ulicemi Říma se dají přejet nejdříve za půl hodiny. Neexistuje jiná možnost. Jede se. V nemocnici však není přítomen nejzkušenější chirurg, prof. Crucitti. Pracoval ještě na jiné klinice, a tak byl rád, že po tak náročném dni už pojede konečně domů a odpočine si. Profesor sedne do auta a pustí si rádio. Tam právě hlásí, že nějaký profesor Crucitti se má co nejrychleji dostavit na kliniku Gemelli, aby operoval sv. Otce, na kterého byl spáchán atentát. Dodnes se neví, která stanice tuto zprávu odvysílala - žádná se k této relaci nepřihlásila; nebylo ani technicky možné, aby kterákoliv stanice tak krátce po atentátu tuto zprávu vypustila do éteru. Díky provozu v ulicích má také profesor problém dostat se na kliniku co nejrychleji. Překračuje všechny možné dopravní předpisy tak, že si jej všimne policie na motorkách. Zastaví ho, ale místo toho, aby mu dali pokutu, se spíše ptají, proč jede tak rychle. A on říká, že spěchá na kliniku Gemelli, aby operoval sv. Otce, na kterého byl spáchán atentát. Nikdo neví jak je to možné, že mu policie ihned uvěřila. Policisté sedli na motorky a dělali mu doprovod až k samotné klinice. A pak zmizeli. Řidič, který vezl sv. Otce přijel na kliniku za 7 minut. Když se ho ptali, jak to dokázal, odpověděl, že si z cesty vůbec nic nepamatuje. Jakoby někdo jiný držel volant a celý vůz nesla nějaká křídla. Sanitka se sv. otcem i prof. Crucitti dorazili na kliniku včas.  Operační stůl byl již připraven. Měla se konat nějaká jiná operace, ale ta byla odložena ještě dříve než byl sv. Otec dovezen  na kliniku. Vše bylo jako zázrakem připraveno. Prof. Crucitti neváhal a ihned začal s operací. Sv. Otec od atentátu až do začátku operace ztratil třetinu krve a to je hraniční hodnota, neboť při ztrátě většího množství krve se umírá. Kdyby tedy přijel na kliniku jen o pět minut později, byla by operace již bezdůvodná.

    Prof. Cricitti tedy rychle operuje, ale sv. Otec působí dojmem zemřelého. Všechny přístroje ukazují velké zhoršení důležitých životních funkcí. Sekretář sv. Otce P. Stanislav byl na klinice po celou dobu operace. Prof. Crucitti myslel, že už je všechno ztraceno, ale on ho přesvědčil, aby operoval dál a nebál se. A když to bude nutné, ať sv. Otce resuscitují. I kdyby se zdálo, že už to nemá smysl.

     V době, kdy probíhala ona operace, se na svatopetrském náměstí odehrála zvláštní událost. Na náměstí bylo shromážděno velké množství lidí. Mezi nimi bylo i několik poutníků z Polska. Přivezli s sebou obraz Panny Marie čenstochovské. Tento obraz postavili na trůn, kde měl sedět sv. Otec. Trůn stál na schodišti. Poutníci se začali modlit sv. růženec za sv. Otce. Ve stejnou chvíli, kdy prof. Crucitti už ztratil veškerou naději na záchranu sv. Otce, se na náměstí sv. Petra nebe nečekaně zamračilo a začal foukat prudký vítr. Bylo to ve stejném okamžiku, kdy se sv. Otec zastavil na prahu života a smrti, jak sám píše ve svých vzpomínkách. V tu chvíli obraz Panny Marie čenstochovské jakási síla zvedla z onoho trůnu a shodila ho ze schodiště dolů. Bylo to velmi dojemné, ale lidé uvěřili, že modliba sv. růžence má obrovskou sílu a začali se modlit s ještě větší vírou a odevzdaností. Vrátili obraz znovu na trůn. Přesně v tu chvíli se životní funkce sv. Otce na operačním sále zlepšily a prof. Crucitti pokračoval v operaci. Ony vteřiny byly kritickým momentem. Ještě je třeba podotknout, že se sv. Otec každou středu postí a právě prázdný trávící trakt tehdy zabránil vnitřní infekci. Po operaci, když ještě sv. Otec pobýval na klinice Gemelli, požádal, aby mu přinesli 3. fatimské tajemství, že si je musí přečíst. Poté prohlásil, že to byla ruka Panny Marie fatimské, která ho zachránila, a tak dala světu nové znamení. Vrátila do života a znovu zvolila toho člověka - Karola Wojtylu - za pastýře církve, který ji dovede do 3. tisíciletí.

    V 3. fatimském tajemství si Panna Maria přála, aby sv. Otec jejímu Neposkvrněnému Srdci zasvětil celý svět a hlavně Rusko. A to se také stalo. Rok po atentátu, 13. května 1982, zasvětil sv. Otec ve Fatimě Panně Marii celý svět. Ale ono zasvěcení ještě nebylo úplné. Ptal se dosud žijící sestry Lucie, jedné ze tří dětí, kterým se Panna Maria ve Fatimě zjevila, jak ona vnímá toto zasvěcení. Sestra Lucie odpověděla, že ono zasvěcení ještě nebylo úplné, protože Panna Maria   si přeje, aby jí byl zasvěcen každý člověk jakéhokoli vyznání, povolání, jakýchkoli politických systémů. Aby jí byla zasvěcena celá budoucnost. A toto úplné zasvěcení se konalo na Slavnost Zvěstování Páně, 25. 3. 1984. Charakteristické je, že právě 13. května 1981 měl sv. Otec vyhlásit vznik nového institutu na Papežské  lateránské universitě zabývajícího se otázkámi rodiny.

Drazí, od tohoto zasvěcení v roce 1984 za krátkou dobu zemřeli tři tajemníci komunistické strany Ruska: Brežněv, Černěnko a Andropov, o kterém se říká, že nařídil atentát na sv. Otce. Po něm nastoupil Gorbačov, který 8. prosince 1989    podepsal dokument o zániku Sovětského svazu. Je však velmi zajímavé, že 8. prosince je svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Jaké události poté následovaly, to už dnes víme. Vidíme jak obrovskou úlohu v tomto boji sehrává tento zraněný, starý člověk - Jan Pavel II..

     Myslím si, že kdo má smysl pro Boží věci, kdo chce vidět Boží vedení v těchto    a jiných událostech, tomu to stačí. Ale kdo pochybuje, klade si otázky a stále ještě nemůže uvěřit, ten ať se modlí o obrácení svého srdce, ať prosí Boha, aby Jidáš opustil jeho srdce a on konečně pochopil v čem spočívá nové přikázání: Milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás. A jak nám říkají Skutky apoštolů: že do Božího království vejdeme, až něco vytrpíme, tak nesme naše utrpení, naše bolesti spolu  s Pannou Marií. Obětujme je za nás samotné, za svět, za naše rodiny. Nechtějme ztratit to velké bohatství, které nám Bůh dává v podobě našeho utrpení, ran  a bolestí. Spíše mu projevujme vděčnost za to, že můžeme trpět spolu s Ježíšem. On sám nám setře každou slzu z očí až budeme tam, kde už nebude ani smrt ani zármutek ani nářky ani bolesti, protože starý svět se pomine a my budeme žít    v novém. Buďme tedy vnímavými služebníky jediného Boha, který nám dává život. Amen.