Kázal P. Prof. ThDr. Tadeusz  Rogalewski MIC z Lublinu.

Chvála Kristu!

Jedna krásná staroruská legenda vypráví o mučednické smrti apoštola Ondřeje, velikého ctitele Panny Marie. Legenda říká, že když sv. Ondřej přišel do nebe, stal se mu průvodcem krásný anděl, který mu hned chtěl ukázat všechnu krásu ráje. Když tak sv. Ondřej procházel nebem, myslel jen na jedno; co nejrychleji najít Pannu Marii. Ale nemohl ji nikde najít. Velmi zneklidněn se tázal svého průvodce, kde Panna Maria je. Anděl mu odpověděl, že Panna Maria v nebi není, protože neustále přebývá na zemi, aby stírala slzy svých plačících dětí.

Panna Maria často přichází  na zem. Je neustále přítomna mezi námi. V tomto století bylo zaznamenáno již 150 jejích zjevení. Nejvyjímečnějším z nich bylo zjevení ve Fatimě. Že vzpomínka na tato zjevení je stále živá potvrzují pobožnosti, které se konají v tolika svatyních na celém světě každý 13. den v měsíci.

Vyjímečnou událostí je i navštívení sochy Panny Marie Fatimské.Jedna z těchto návštěv se konala 23. 10. 1992 ve Varšavě, kde Madona z Fatimy navštívila kostel otců Palotinů. Byl čtvrtek večer a kostel byl do posledního místa naplněn lidmi. Ne všichni se do kostela dostali, někteří museli stát venku. Byla zima, a i když mnozí z nich riskovali možnost onemocnět, setrvávali na modlitbách. Z kostela byl slyšet krásný zpěv východního hymnu k poctě Panny Marie, kterému se říká - akatistus. Zpívali jej klerici a bohoslovci. Tomu večeru dodávalo specifickou atmosféru uklidnění, pokoj rozjímání a hluboké ponoření se do modlitby. Zde bylo možné vidět sochu krásné Madony. Cesta k ní byla pro mnohé dlouhá a obtížná. Všichni však vstupovali na tuto cestu s myšlenkou dát se na pokání. V okamžiku, kdy člověk spatřil tuto nádhernou sochu, jako by zapomněl na pokání, protože všem přítomným se vybavovala myšlenka, že Panna Maria nás má přece všechny tak ráda, že nás moc miluje. Všichni mysleli jen na radost, která v srdci vzniká, když se potkají s Pannou Marií.

Myslím si, že i nás, zde přítomné, v tomto okamžiku obklopuje veliká radost ze setkání s Pannou Marií. Taková radost vládla i v té velké svatyni ve Varšavě. I když tam bylo tolik lidí a nikdo se nemohl dlouho u sochy Panny Marie zdržet, nikdo se nechoval sobecky, každý myslel na to, že i ten druhý člověk se chce před sochou zastavit. Jeden druhému se snažil dělat místo, aby každý mohl prožít okamžik radosti a pokoje. A ona tam stála ve světle reflektorů, překrásná, se zlatou korunkou na hlavě, s růžencem v sepjatých dlaních, plná pokoje  a radosti, obepínajíce svým bílým pláštěm všechny své děti.

Panna Maria k nám přichází jako nová Eva. To nové začalo už v okamžiku zvěstování, když řekla andělovi celým svým srdcem a celou svou duší: „ANO“. K této události se také vztahuje jedna legenda. Přenesme se na chvíli do Betléma. Je ráno a všichni už odešli. Panna Maria se s velikou radostí dívá na své děťátko. Tu se pomalu začínají otevírat dveře, snad jen slabý závan větru. Najednou ve dveřích stojí stará žena ve zničených, roztrhaných šatech. Maria se lekla, protože tato žena vypadala jako zlá víla. Podívala se na Ježíše, ale ten klidně spal. Žena se přiblížila k ní a k malému Ježíši. Když byla hodně blízko, Ježíš se probudil. V té chvíli uviděla Maria v jeho očích stejné světlo jako v očích té staré ženy. Uviděla obrovskou naději. Ale měla pořád strach, protože ta žena se sklonila nad Ježíšem a začala něco hledat v kapsách svých roztrhaných šatů. Po dlouhé chvíli něco ze šatů vytáhla, ale Maria neviděla co, protože to skrývala ve své dlani. Po všech darech, které Ježíš dostal od pastýřů, ode třech mudrců, co by to jen mohlo být tak tajuplného? Maria viděla jen záda té ženy, která se najednou  s takovou lehkostí narovnala, jakoby se zbavila veliké tíže. Tu tíži žena předala Ježíšovi v předmětu, jejž ukrývala ve své dlani. Tou ženou byla stará Eva. Donesla Ježíšovi červené jablko, které bylo symbolem prvního hříchu. Nyní se ho mohla zbavit, mohla je předat Ježíšovi, protože on přece začínal něco nového, nové dějiny spásy, spásy od hříchů.

Maria přichází na zem proto, aby měnila osudy lidí, osud každého z nás. Ona nám může pomoci k tomu, aby byl náš život radostnější a plný naděje. Chtěl bych tuto úvahu ukončit slovy Jana Pavla II., která pronesl v roce 1980: „Maria je přítomna v církvi proto, aby nás probouzela a vybízela ke svatosti jako své nejlepší syny a dcery, aby nás usměrňovala na velmi těžké cestě evangelijního a misionářského věnování se chudým, trpícím, nuzným, těm, kteří čekají na dobrou zvěst Jana Křtitele. Maria je pro nás vanutím svatosti církve“. Amen