Kázal P. Marek Kurzyński MIC, farář v Brumově

Bratři a sestry. První, co policie udělá při nehodě nebo přepadení, je, že zajišťuje stopy. Být takovým jakýmsi zajišťovatelem je povolání církve. My nemusíme razit nové cesty. Jediný, kdo skrze smrt razil cestu k životu je sám Ježíš Kristus. Nepotřebujeme si stále vymýšlet něco nového, my ale musíme své nohy klást do Ježíšových stop. Jít ve stopách Ježíšových, to je naším povoláním. Jsou jedinou cestou, která vede skrze smrt k životu. První, kdo kladl své nohy do stop Ježíšových, je Maria. Ona je také zajišťovatelem Ježíšových stop, aby jeho stopa ve světě nebyla zavátá. Cesta Mariina je tedy cestou samého Krista.

Podívejme se, jak Bůh utvářel Mariinu víru, jaké „vichřice“ prošly jejím životem a jak těžké byly její zkoušky. Hned po prvotním „fiat“, kdy jí bylo zvěstováno, že počne a porodí Božího Syna, se ukázalo, že její snoubenec Josef o tom nic neví. Byla to první tragédie těchto dvou osob. Maria ani Josef nevěděli, jak se zachovat, a velmi kvůli tomu trpěli. Pro Josefa to musel být otřes, když se dověděl, že Maria čeká dítě, a pro ni to také byla muka. Pro Boha by jistě nebylo obtížné celou situaci Josefovi vysvětlit. V té době si Maria určitě musela stále klást otázku: co mám dělat ? Bylo to pro ni období těžké a plné tajemství. Víra nejasnosti neodstraňuje, právě naopak, předpokládá je. V tom je skryt její smysl. Matka Boží, která žila vírou, žila zároveň ve velkých temnotách, byla tedy podrobována zkouškám víry, často mimořádně těžkým. Takovou zkouškou bylo narození Pána Ježíše v Betlémě. Chvíle a místo narození dítěte je citlivou otázkou pro každou matku. Chce porodit své dítě na slušném místě a v lidských podmínkách. Je to její základní právo. Což si toto Maria nepřála? Avšak nebylo jí to dáno. Když se Ježíš měl narodit v Betlémě, nebylo by pro ni jednodušší, kdyby se o tom Josef prostě dověděl? Vždyť dostával pokyny ve snu; nemohl tedy i v tomto případě dostat pokyn: jdi do Betléma, protože tam se narodí Dítě? Jenže Bůh rozhoduje jinak. Dítě se narodí v Betlémě, ale za zvláštní situace, jakou je sčítání obyvatel. V důsledku této okolnosti se Ježíš narodí za hrozných podmínek bez jakéhokoli zabezpečení. Kvůli množství příchozích bylo obtížné najít nějaký nocleh, bylo by tak snadné podlehnout pokušení nejistoty a strachu. A v této těžké situaci zkoušky se mělo narodit Dítě. Anděl k Marii přišel pouze ve chvíli zvěstování a později už nedostala žádný další vzkaz, žádné poselství či pokyn. Při Ježíšově narození se andělé ukázali jen pastýřům u stád, ale Marii ne. Brzy potom, zároveň s příchodem mudrců, nastalo další „zemětřesení“ Herodovo pronásledování. Zkouška víry se stává obtížnější, když se vynoří otázky, jako jsou tyto: proč Bůh mlčí, proč nezasáhne na obranu svého Syna, proč vypadá jako bezmocný vůči Herodově tyranii? A proč je nutné odejít do neznámé země, kde je nečeká žádná podpora od lidí? Další zkouška víry, neméně těžká, nastala, když dorůstající Ježíš zůstal v chrámě a nedal předem vědět rodičům. Evangelium říká, že nerozuměli těm slovům, která jim řekl, když ho našli, Maria je pouze uchovávala ve svém srdci. Tak i nadále zůstala v jejím životě tajemství. Proč jí Ježíš nechtěl nic vysvětlit? Ona, Matka Boží, se musela učit správně interpretovat události. Musela se učit spiritualitě událostí. Bůh jí nic neusnadňoval, všechno bylo v jejím životě stále tak obtížné.

„Ano“ při zvěstování se zdá být radostné a snadné ve srovnání s oním posledním „ano“, vysloveným pod křížem. Člověk na vysoké úrovni duchovního života je obyčejně připraven obětovat a vydat sebe sama. O mnoho těžší je souhlasit s utrpením blízkých osob, těch, které velmi milujeme. Když Maria stála pod křížem, vyslovila jakoby dvojí „ano“ - ať se tak stane nám - jemu a mně. Jestliže můj milovaný Syn má trpět a být mučen, nechť se to stane. Souhlasit s tím byla největší oběť. Toto Mariino „fiat“ pod křížem způsobilo, že se stala Matkou církve, Matkou nás všech. Mariino duchovní mateřství má svůj počátek v tomto nejtěžším „ano“. Jsi-li znepokojen nebo zarmoucen, pomysli na to, že v tu chvíli jsi blízko té, jejíž život byl tak těžký. Bůh Marii miloval zvláštním výjimečným způsobem, a přece bylo v jejím životě tolik trápení. Takto zachází Bůh se svými přáteli. Je to zvláštní způsob Boží lásky a jeho důvěry k nám, když chce, abychom nečekali, že nám ukáže své city, neboť chce jednat svobodně. Představme si ideální manželství v situaci, kdy muž je velmi zaneprázdněn nějakou prací. Milující žena mu nechce v ničem překážet, sama vyhledává potřebné součástky, snaží se mu pomoci, jak umí. Myslí jen na něj. To je ta ideální láska, když člověk myslí na druhého a umenšuje sebe, nehledá pro sebe ani žádný zájem. Je to mimořádně obtížná láska. Takovou lásku chtěl Kristus od své matky.

Pro Marii bylo toto strohé zacházení projevem nejvyšší důvěry jejího Syna k ní. Věděla, že Kristus s ní počítá, a neočekávala, že jí bude vzdávat nějaké zvláštní pocty. Maria nikdy Ježíšovi nepřekážela v jeho apoštolském poslání a projevovala tak svou největší nezištnou lásku k Synovi. Pokud se Bůh občas zachová takto nelítostně k tobě, bude to znamenat, že tě má moc rád, že doufá, že ho nezklameš a neopustíš. Kristus své matce neustále odnímal jakoukoliv oporu, a ona mu neustále říkala „ano“. Čím dál víc se připodobňovala božskému vzoru svého Syna. Dá se o takovém životě říci, že je velmi těžký? Ano i ne. Tato dvojznačnost plyne z toho, že pro člověka, jenž miluje Boha a je s ním spojen, se toto ochuzování může stávat radostí a štěstím, protože je to příležitost vyznat Bohu lásku a projevit mu svou věrnost a důvěru. Když ti bude špatně a těžko a on bude mlčet, pamatuj, že toto mlčení je jen jinou formou jeho slova a jeho nepřítomnost je jen jinou formou ustavičné všeobjímající Přítomnosti. Ježíšovo mlčení či nepřítomnost jsou vždy jen zdánlivé. Řekl přece sv. Terezii z Avily: „Když se ti zdálo, že jsi sama, byl jsem ti nejblíže.“ Právě tehdy, když se cítíš velmi sám, když je ti velmi těžko a cítíš svou obnaženost, je ti Pán nejblíže. Nedává ti však znamení, neboť chce, aby ses mu svěřil ještě víc. Toto mlčení a tato zdánlivá nepřítomnost pro něj představuje určité riziko. Někteří ho pak opouštějí. Kdysi odešly celé zástupy posluchačů, protože se jim zdálo, že od nich chtěl Ježíš příliš mnoho. Ten odchod od Ježíše ve zkouškách víry se stále opakuje. Jedni ze zkoušek vycházejí posíleni ve své naprosté důvěře k Bohu, jiní ho opouštějí. Mariin postoj tváří v tvář tak těžkým zkouškám víry je výčitkou pro naše svědomí. Vždyť v jejím životě všechny zkoušky víry končily prohloubením její odevzdanosti Bohu. Třebaže procházela tak četným trápením, nikdy Boha nezklamala.

Marii, která je pro nás vzorem, jak se zcela vydat Bohu, by bylo možné pojmenovat Matkou souhlasu, Matkou odevzdanosti, poněvadž stále Bohu říkala: „Ať se stane podle tvého slova.“ Nejdůležitější událost v dějinách světa se uskutečnila v temnotě noci v Getsemanech. Touto událostí bylo Kristovo „ano“, které řekl Otci. K nejdůležitější události tvého života dochází tehdy, když jako Maria volíš cestu neustálého souhlasu. Její souhlas trval po celý život. U tebe by tomu mělo být zrovna tak. Tvůj život se skládá ze stálých „zvěstování“, chápaných jako výzvy milosti a jako zkoušky víry. Je to velmi vzácný čas, protože je Boží přítomností. Přítomná chvíle je výzvou určenou nám a zkouškou víry, Bůh se ptá: „Řekneš mi ano?“ Náš život víry vede k tomuto „ano“. Podstatou křesťanství je ustavičně říkat Bohu „buď vůle tvá“. Matka Boží tato slova Bohu stále opakovala může někdo milovat víc než ona?

 (Prameny: Rozjímání o víře-T. Dajczer, Úvahy o P. Marii J. kard. Meisner)