Kázal P. Josef Červenka, farář ze Šternberku

Chvála Kristu a Marii!

Nemohu si pomoci, ale mám trému. To se u mě stává málokdy. Byl jsem tady u vás poprvé před třemi lety a tehdy to bylo ještě takové učňovské. Vždyť otec Wladyslaw mě vlastně vytáhl z mojí primice, kterou jsem měl ve Slavičíně. Tehdy jsem po mši svaté stihnul sníst jen porci polévky, protože otec Wladyslaw prosil, abych s ním jel tady k vám jen udělit novokněžské požehnání. Ale až v autě mi řekl, že to bude celá mše svatá i s kázáním. To bylo tehdy jen velmi jednoduché.

Dnes bych se však chtěl s vámi zamyslet nad velkým darem, který nám Pán Ježíš dává a tím darem je Panna Maria. Panna Maria jako dar a síla pro život každého z nás. Než Ježíš odešel z této země k Otci, dal nám úplně všechno co měl, zcela se nám odevzdal. V Janově evangeliu, ve velekněžské modlitbě Ježíš říká - Slávu, kterou Otec dal mně, teď dávám vám. Sílu a moc, kterou Otec dal mně, dávám vám. Budete konat ještě větší věci než jsem konal já mezi vámi. Vzápětí nám Ježíš daroval svoje tělo a svou krev jako pokrm a nápoj v eucharistii. Dal nám svůj život, každou kapku své krve. A jako největší dar  byl dar Ducha svatého. Zbývá však ještě jeden, veliký a jedinečný, jeho i naše matka, Panna Maria. Tu nám daroval v posledním okamžiku svého života, na Kalvárii. A když člověk dává něco v posledním okamžiku svého života, dává to nejcennější a nejdražší. Svou matku dává Janovi. My se v něm můžeme vidět, s ním stojíme pod křížem, pokud máme rádi Ježíše, pokud s ním chceme žít. Abychom mohli žít s Ježíšem, mohli žít duchovní život, musíme žít z Ducha svatého, který je v každém z nás přítomen skrze přijaté svátosti křtu, eucharistie, biřmování, každou svátost smíření. Přimlouvá se za nás nevyslovitelnými vzdechy a volá - „Abba, Otče“. Aby tento Duch byl v nás činný, aktivní, abychom i my dokázali žít z Ducha svatého, potřebujeme Pannu Marii. Kdekoliv je Panna Maria, je i Duch svatý. Při zvěstování říká anděl Gabriel Marii: „Počneš a porodíš syna...“ - z moci Ducha svatého. Při navštívení je Alžběta po Mariině pozdravu naplněna Duchem svatým. I dítě v jejím lůně se pohnulo z naplnění Ducha svatého. Při obětování Ježíše v chrámě je stařec Simeon také naplněn Duchem svatým. Tryská z něj ohromné proroctví, z Ducha svatého chválí Boha a vydává svědectví - „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji, protože moje oči uviděly tvou spásu“... 85-ti letá prorokyně Anna je při setkání se svatou rodinou též naplněna Duchem svatým a chválí Boha a všem vypravuje o tom dítěti.

Kdekoliv je Panna Maria, je i Duch svatý. Ona je plná Ducha svatého. Kdokoliv se jí dotkne, pozná, že je velmi nakažlivé získat skrze ni Ducha svatého. Proto nacházíme Ježíše tam, kde je Maria. Proto se s Bohem setkáváme a obrácení dosahujeme na místech zasvěcených Matce Boží. Ona zde působí tak zvláštním, ale tak silným vlivem, předává Ježíšova ducha těm, kdo přijdou k ní. Nepředává svého ducha, žádného svého ducha nemá, Mariin duch je Duch svatý. Její osobnost je naplněna Duchem svatým. Naše osobnost je naplněna pýchou a od té radši dál. Proto na naší duchovní cestě potřebujeme Pannu Marii. Řada lidí se ji bojí uctívat, protože jsou přesvědčeni, že když uctívají ji, berou úctu Pánu Ježíši. Ale není se čeho bát. Maria nikdy nezaujme Ježíšovo místo. Maria je zde, aby nám Ježíše dala, ne, aby se s ním vyměnila. Je tady, aby nás k němu vedla. Sv. Maxmilián Kolbe řekl: „Pokud se znepokojujete, že Pannu Marii milujete příliš, pak zjistěte, jestli ji milujete víc než ji miluje Ježíš.“ Co myslíte? Miluje ji někdo víc než Ježíš? Pokud ji milujete víc než Ježíš, pak se znepokojujte, ale pokud ne, tak se snažte ji milovat. Proč vlastně potřebujeme Pannu Marii ve svém životě? Protože nám pomáhá žít hlubší duchovní život. Uvádí nás do úzkého osobního vztahu s Pánem, do kontemplace, do duchovního nazírání. S Pannou Marií člověk nikdy nezakrní, s ní roste, rozvíjí se. Psychologové říkají, že v každém člověku jsou dvě dimenze. Mužská a ženská. V každém z nás, ať jsme muž nebo žena je mužská i ženská dimenze. Samozřejmě, že ženská dimenze je silnější u žen a mužská u mužů. Ale v každém z nás je určitý duchovní život, cesta za Pánem, přesto, že je to více ženskou dimenzí. Stačí se třeba podívat zde k oltáři, kde je více mužů než v lidu. Tahle pouť je vyloženě ženská záležitost. A proč? Protože víra je něco, co se dotýká více srdce než mysli a rozumu. A my muži jsme více takoví rozumáři. My si všechno potřebujeme dokázat a zdůvodnit. Určitě mi některé z vás žen potvrdí, že když jste dnes opět odjížděli do Brumova, tak vám doma manželé řekli: „Prosím tě, proč tam jedeš? Vysvětli mně, proč tam zase jedeš?“ Že tomu tak bylo? Oni totiž potřebují mít všechno zdůvodněné, i to, proč moje žena jede každého 13. do Brumova. A i když mu to nějak vysvětlíte, muž to stejně nepochopí, protože rozumem se nedá pochopit, proč jsme tady. Milovat a duchovně komunikovat s Bohem je zase ženskou dimenzí, ženským rozměrem. Neříkám - ženská záležitost. To musíme rozlišit. I muž přece umí milovat, ale tak, že v sobě pomalu probouzí tu ženskou dimenzi, pochopení toho, co Bůh po nás žádá, aniž by při tom uplatňoval svoji logiku, svůj rozum. A proto se žena sbalí a jede 13. dne do Brumova a muž zůstává doma. Žena si totiž nepotřebuje nic zdůvodňovat. Jako správná máma ví, kde je její místo a jde se modlit za svého rozumáře, který zůstal doma, který si spíše rozumově zdůvodní, proč půjde večer na pivo, ale nezdůvodní si, proč jeho manželka bude celé odpoledne a večer v kostele. Ale právě proto bychom měli dokázat ten ženský, kontemplativní rozměr více rozvíjet. Proto potřebujeme pro svůj život z víry tak blízko Pannu Marii. Muži i ženy. A muži o hodně víc. Protože jsme rozumáři, proto se potřebujeme víc kontaktovat s Matkou Boží, aby v nás bylo alespoň něco citového, něco duchovního. Právě ona, žena, je vrcholem toho ženského rozměru.

Na naší cestě za Ježíšem máme mít nějaké cíle, ke kterým chceme dojít. A jedním z těch cílů je právě kontemplativní duchovní život. Žít kontemplativně znamená, že osobně komunikuji s Pánem, a že se spíše těším z jeho přítomnosti, než abych s ním rozmlouval slovy. To je něco mnohem víc, než bezmyšlenkovitě odhrkávat růženec, a modlit se od rána do večera to, co jsme se naučili, když jsme byli malí. Kontemplace je třeba jen tak sedět a vnímat, že Bůh je se mnou a já jsem s ním. My si často myslíme, že když v modlitbě neřekneme dostatek přímluv, když před Pánem nevzpomeneme nějakou konkrétní věc, tak že se nemodlíme. Potřeba říkat Bohu stále mnoho věcí, to není kontemplace. Prožívat ten kontemplativní rozměr znamená nic neříkat, nemluvit, neprosit, pouze se na něj dívat a těšit se z jeho přítomnosti. Je to, jako když naleznete krásnou kytku, podíváte se na ni a řeknete: „Jé, to je krása!“ Má cenu té kytce něco říkat? Ne! Vezmete ji do ruky, nebo ji dáte do vázy, pak si sednete a díváte se na ni a obdivujete, jak je krásná. Stačí se na ni dívat. A co cítím? Pohodu, klid, uvolnění, pokoj. Protože se jenom dívám a vnímám. To je kontemplace. Není to nic těžkého. Člověk je ale rozumář. I v ženách je kousek mužské dimenze, která říká: „Co bych se modlil, kdybych odložil ty naučené modlitby, já bych se vůbec nemodlil. Vždyť to není modlitba jen sedět a dívat se na Pána.“ Ale je. A je hlubší a opravdovější. Panna Maria je kontemplativní žena. Ona sama v evangeliu moc nemluvila, o ní by se toho moc napsat nedalo. Řekla málo, ale i to málo za něco stojí. Abychom se dostali do kontemplativního rozměru, potřebujeme ženskou mariánskou dimenzi. My ale používáme jen náš rozum, chceme mít všechno vysvětlené, zdůvodněné, a tak se nemůžeme dostat do stavu kontemplace.

Když jsem byl kaplanem na Slovácku, tak každý první pátek jsem jezdil navštěvovat nemocné a jedna babička se mi pokaždé zpovídala, jak je při modlitbě roztržitá. Já jsem se jí tedy zeptal, co se modlí, když je pořád roztržitá. A ona mi řekla, že se každý den modlí dva růžence a ráno a večer Otče náš, Zdrávas, Věřím v Boha, desatero, Pod ochranu, Anděle Boží, Zdrávas Královno, Anděl Páně. A já jsem jí řekl: „Babi, povězte mi, co se modlíte a nevyjmenovávejte mi kancionál.“ A ona řekla: „Ale já se to všechno modlím. Ráno a večer.“ A já na to: „To se nedivte, když se nic jiného nemodlíte, že jste pak roztržitá. Už jste zkusila něco jiného?“ „Ne! To se modlím od mala.“ „A vy jste se nikdy jinak nemodlila?“ „Ne! Proč?“ Dovedete to pochopit? Ona už se 60 let modlí a pořád stejně. Dá se tomu říkat duchovní růst? Udělala ona vůbec něco se svojí vírou? Vyrostla, změnila něco?  Přizpůsobila se Bohu? Vůbec ne! Ona ho má pořád za nějakého pantátu na obláčku jako ve 3. třídě, když ji pan katecheta vedl k prvnímu svatému přijímání. Tak jsem jí řekl: „Babi, za pokání se do příštího měsíce nebudete modlit.“ „A co budu dělat?“ „To je jedno, dělejte si co chcete, ale tyto modlitby se nebudete modlit.“ „To já neudělám.“ „tak já vám nedám rozhřešení.“ V té chvíli jsem to viděl jako jedinou možnost, jak tu babičku naučit se modlit. Protože, jestliže se modlí a pak se z toho zpovídá, tak má to cenu? K čemu je modlitba, která nás vede do zpovědnice, že jsme při ní roztržití. Potřebuje Pán, abychom si ho upláceli modlením, nějakými skutky, zásluhami? Myslíte, že budeme svatější, když se více namodlíme? Proč jsme svatí? Skrze nás, nebo skrze Ježíše Krista, který nás vysvobodil z hříchu? To je potřeba si uvědomit. Je opravdu lepší méně, neboť i méně někdy znamená více. Často chceme v modlitbě říct Pánu Ježíši všechno. Pomodlit se za zemřelé, za kmotra, který je nemocný, za děti, které jsou neposlušné, za manžela, který pořád chodí do hospody. To nám potom ani nestačí den, než to všechno vyjmenujeme. Jsme nespokojení, že jsme neřekli všechno, nebo neprosili za to a za to. Prožíváme chvíle ticha před Eucharistií? Pan farář vystaví Nejsvětější Svátost a řekne, že bude chvíle ticha. A co teď? Tak vytáhnu růženec a „jedu“. Nebo si hned otevřu kancionál a modlíme se. Ale já neumím být v tichu. Neumím upřít své oči na Pána a jenom se dívat, modlit se. Já vždycky musím to ticho něčím vyplnit. Třeba tím, co jsem Pánu ještě neřekl. Pořád mu musím něco říkat , ale k čemu to  je, když pak pan farář chvíli ticha ukončí a my si stěžujeme, že to bylo krátké, že jsme nestačili říct všechno. Pán Ježíš všechno, co mu chceme říct, ví. Jen se na něj dívejme a to stačí. Prožívejme jeho přítomnost mezi námi. Vždyť tomu se nevyrovná žádná naše modlitba, žádný růženec. Já vás tím nechci zrazovat od modlitby růžence. Modlete se jej dobře a rádi, ale nepřestaňte vnímat to, že Ježíš mezi námi je víc, než jakákoliv snaha o modlitbu. Najděme Ježíše mezi námi, v našem životě, žijme s ním. To je kontemplace. To je něco, co nám nikdo nemůže vzít, z čeho nás nikdo nevyruší, kdy nebudeme roztržití, z čehož se pak nemusíme zpovídat. My potřebujeme vnímat Ježíše jako toho, kdo o nás všechno ví. Když jde malý chlapec s nějakým průšvihem za svým tátou, má ukazováček v puse a zkroušeně říká: „Prosím tě, tati,...“ „Nic mi neříkej, všechno vím.“ Můj taťka vždycky říkal: „Z které strany chceš?“ A když jsem od něj dostal, zeptal se: „Víš za co?“ A já jsem vždycky řekl, že ano, neboť kdybych řekl, že ne, tak bych ještě dostal. Správný otec ví, co jeho děti potřebují. Ježíš taky ví. Přece nechcete říct, že Ježíš neví o našich problémech a starostech.

Potřebujeme Pannu Marii, aby nám pomohla najít a prožít tento rozměr dívání se na Pána jinak, než skrze to, co jsme byli naučeni. Máme se naučit rozlišovat, poznávat, rozeznávat Boží smysl věcí, Boží vůli. Skrze různé teologické diskuse, čtení z katechismu a nařízené poučky nejsme schopni poznat Boží úmysly s námi. Často nevíme, proč nás Ježíš žádá zrovna o to a ne o něco jiného. V jedné kapitole Skutků apoštolů je popsán příběh, jak sv. Pavel evangelizuje Malou Asii a jak chce jít do Troady, ale skrze vnuknutí Ducha svatého jde úplně někam jinam. Představte si, že by nám Duch svatý zakázal evangelizovat. Vnukl by nám myšlenku evangelizovat jen určité lidi, třeba polovinu lidí v kostele. Že se vám to zdá nenormální? Jak tedy máme poznat plán Ducha svatého s námi? Nestačí vědět, že něco je dobré. Je možné, že něco je dobré, ale Pán nám říká, abychom to nedělali, i když je to dobré. Pokud to zjišťujeme naším rozumem, můžeme se pěkně spálit. Zde tedy potřebujeme dar rozlišení, který nám dává Duch svatý. A jak s tím souvisí Panna Maria? Tím, že je žena. Vy, ženy, máte totiž ohromný dar, který můžete buď využít, nebo pěkně zneužít. Jedna z oblastí ženské dimenze je intuice. To, že dospíváme k úsudku ne rozumem, ale srdcem. U mužů je tato intuice poměrně malá. Když pláče malé dítě a přijde k němu muž, tak neví, co má dělat. A dítě pláče ještě víc. Zatřepe s ním. „Co je ti?“ A dítě pláče ještě víc. Ale žena! Žena, když přijde k dítěti, ví, co s ním, protože jej chápe a jedná ne pod vlivem rozumu, ale podle srdce. Chápe vše díky své ženské dimenzi, které říkáme intuice. To, co je intuice v lidsky psychické oblasti, je totéž i v oblasti duchovní. I zde musí člověk intuitivně jednat, žít. Pokud chceme rozlišit Boží vůli, musíme mít silnou intuici, silnou schopnost rozlišování.

Maminky, když jsme jako děti někdy přišly domů, tak vy jste jako první věděly, že něco není v pořádku. Poznaly jste pětku v žákovské, kdejaký průšvih, poznaly jste, když jsme se mezi sebou porvali. Ale proč tuto intuici nepřenést do duchovního života? Poznat, co Bůh po mně žádá jako po ženě, matce, poznat, jak jednat při výchově svých dětí, jak je vést k Bohu. Panna Maria jako žena plná Ducha svatého je ochotná nám pomáhat. Když budeme mít potřebu rozlišit Boží vůli od vůle své, volejte k Panně Marii. Budete-li ji mít vedle sebe, pak vás naučí rozlišovat a lépe plnit Boží vůli. A posledním rozměrem je zcela se svěřit do rukou Ježíšových. Nechat jej, aby vedl on mě a ne já jeho. To je velmi důležité na mé cestě k Bohu. V ženské povaze je přijímat a v mužské zase dávat. Ženský rozměr je přijímání. Pro náš duchovní život je toto přijímání zásadní a velmi důležité. Ale my si myslíme, že jsme duchovními lidmi jen tehdy, když něco dáváme, obdarováváme druhé, když je náš život plný aktivit pro Pána Boha, plný služby, charity, modliteb, dobrých skutků, poutí atd.. Máme za to, že čím víc děláme, tím víc jsme svatí. Ale to není pravda. Svatý není ten, kdo dává, i kdyby se rozdal, ale ten, kdo ví, jak přijímat vše, co mi Bůh nabízí a dává. Já nemám takovou a takovou cenu podle toho co dělám a jak to dělám, ale podle toho co jsem a jaký jsem v přijímání Ježíše v mém osobním životě. Pokud se mu svěřím, tak jej nechám, aby mě vedl, místo toho, abych si sám naplánoval svůj život, své duchovní aktivity a dal to Ježíši na papíře jen podepsat. „Tak mi to Pane Ježíši podepiš a já už to budu konat.“ Tak si to mnohdy představujeme. Potřebujeme jen Boží svolení, ale nechceme, aby se nám více Bůh do života pletl. To je řešení mladé a střední generace. Mnozí z řad těchto lidí namítnou: „Pane faráři, vy nám dítě pokřtěte a víc se nestarejte. Vy nás sezdejte a víc se nestarejte. Na přípravu vám chodit nebudu a jestli mě budete otravovat se čtyřmi setkáními, tak já raději půjdu do vedlejší farnosti, kde jsou jenom dvě a tam pan farář toho po mně nebude tolik chtít.“ Moc se, bratři a sestry, neusmívejte, protože vy ty mladé v tomhle mnohokrát podporujete. Ale život s Pánem je úplně něco jiného. Já svůj život nemohu naplánovat, nemohu si naplánovat, co budu dělat a pak, aby mi to Ježíš jen podepsal. Život s Ježíšem znamená podepsat čistý papír a nechat na Ježíši, aby vše vyplnil za mě, aby on dal mému životu náplň, aby napsal, co mám dělat. Tak jedině bude můj život za něco stát, protože to bude život v Ježíšově duchu a ne můj lidský, pustý výmysl. Toto je odevzdání se do Ježíšových rukou.

Panna Maria je nejkrásnější odevzdané stvoření na tomto světě. V jejím životopise nenajdeme nic zvláštního, a přesto ji celé generace nazývají požehnanou.  Protože Bůh viděl pokoru a odevzdanost této ženy, její schopnost bezmezného odevzdání, která v nicotě ukázala Ježíšův obraz v ní. Současní papežové - Pavel VI., Jan Pavel II. hodně ve svých encyklikách mluví o Panně Marii. Pavel VI. říká, že Panna Maria je velká ne pro svá privilegia, kterými je obdařena jako neposkvrněné početí, nanebevzatá, matka církve, ale proto, protože je Ježíšovým učedníkem, protože šla za ním, i když byla jeho matkou, protože ho nikdy neopustila. byla mu věrnější než apoštolové, protože to byla správná máma. Nazýváme ji královnou a ona jí skutečně je. Tak, jako je Ježíš králem. On řekl: „Přesto, že jsem král, nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, ale abych sloužil.“ Ježíš se představuje jako služebník, který mi myje nohy a říká, že žádný služebník není větší než jeho mistr. Abychom my mohli být Ježíšovými učedníky, musíme být jeho služebníky. A protože je Panna Maria učedníkem Ježíše Krista, je zároveň i naší služebnicí a dělá to ráda. Panna Maria jako služebnice - to neznamená ztrátu naší úcty, ale tak lépe chápeme, co to znamená, že je matkou církve. Kdo je Matka? Ta, co doma dělá všechno to, co ostatní členové rodiny neudělají. Manžel přijde z práce, naleje si pivo, vypije ho a už sedí u televize. A kdo to uklidí? - Taťka? Zlaté oči. Mamka! -  Dcera jde na diskotéku a v pokojíku zanechá obrovský nepořádek. A kdo ho uklidí?  - Mamka! - proč by to dělala dcera, ta už má jistě plnou hlavu frajerů, tak to uklidí mamka. Ona je ta, která slouží, slouží, protože miluje. Je to služba, která pochází z lásky. Maria, matka církve, je i moje matka, i mně slouží. Snaží se mě získat, když se vzdaluji od Ježíše, pomáhá mi vstát, když padám, pomáhá mi, když se modlím, když se snažím hledat a rozlišit Boží vůli. Je služebnicí mou i tvou. Především se mi ale snaží ukázat, jak žít z plodů Ducha svatého. Učí mě být trpělivým, klidným, mírným, radostným, jemným, jak se ovládat, jak být věrný svým závazkům. To je Maria. Mějme k ní důvěru. Znáte cizí slovo konfident? Nezní sice moc pěkně, ale původní význam je důvěrník a vzniklo z latinského slova konfides, což znamená věřit s někým a mít důvěru k někomu. Důvěra k Panně Marii znamená věřit Marii, věřit s ní, kráčet s ní po cestě za Ježíšem. Na II. vatikánském koncilu se dlouze diskutovalo mezi biskupy. Jedni zastávali názor vydat celý koncilový dokument o Panně Marii a zakotvit v něm všechna privilegia, dogmata. Druzí zase byli proti dokumentu a chtěli jen jednu kapitolu. Do dokumentu pak zařadili kapitolu o církvi v dnešním světě, ve kterém je zakotveno učení, že Maria není nic mimořádného, že je to žena z nás, že jde s námi. Je tu pro nás a jde s námi k našemu společnému Bohu. Vždyť co je lepší? Jen se Marii klanět, a nebo vědět, že Maria jde se mnou, že se k ní vždycky mohu utéct, že jí všechno mohu říct, že mě má ráda a já ji můžu mít rád tak, jako mám rád své děti, své blízké. Nemusíme zvedat hlavy, abychom hledali Pannu Marii někde na výšinách, ale naopak ji můžeme pociťovat velmi blízko, jak s námi kráčí k Bohu. Proto je Panna Maria pro naši cestu za Ježíšem tak velmi důležitá. My všichni přece v životě potřebujeme mámu. Bez ní je život těžký. Bez mámy se nemůžeme narodit, bez mámy nemůžeme žít a bez mámy v našem duchovním životě nemůžeme kráčet dál a žít s Ježíšem. Maria je jeden z největších darů, které nám Ježíš daroval. Je to to nejkrásnější a nejvzácnější, co jsme kdy mohli dostat. Pojďme nyní, při této bohoslužbě poděkovat Ježíši za tento dar. Opravdu a upřímně poděkovat, že je to i naše máma. Pokusme se prožít tu zkušenost s Marií, že je s námi a kvůli nám. Pokusme se ji poprosit, aby tady s námi byla, nejen rozumem, ale srdcem, jak to vy, ženy - matky, umíte. Není zde jen jako socha, ale je zde přítomná skrze Ježíše. Pocítíte, jak vás Maria objímá, jak vás, které něco trápí a bolí, hladí, jak vás těší ve vašich bolestech. Prožívejte, jak vás miluje, poslouchejte, jak vám říká - Nebojte se! Já jsem s vámi, jdu s vámi i se svým synem.

„Děkuji ti, Ježíši, že jsi mi daroval Marii, do mého života, do mé rodiny, mým dětem. Pomoz mi Maria, abych dokázal lépe rozlišovat. Pomoz mi, abych se dokázal úplně svěřit do Ježíšových rukou. Pomoz mi při modlitbě méně mluvit a více naslouchat, kontemplovat. Maria, buď zkušeností v mém životě. Když já tě zakusím, ať o tobě opravdu vím. Kdykoliv, Panno Maria, uvidíš, že padám, že jsem slabý, podej mi ruku a veď mě k Ježíši.“Amen