P. Jan Můčka, děkan, farář v Újezdě

Drazí bratři a sestry,

snad jste byli mnozí účastni audience se Svatým Otcem - navštívil dvakrát naši Moravu - a možná jste se také účastnili té generální audience v hale Pavla VI. v Římě. Tam Svatý Otec vždycky prochází uličkou mezi poutníky, zdraví je, žehná a také tu a tam podává ruku. Je to dojemné, jak se lidé snaží přiblížit k Svatému Otci, dotknout se ho, podat mu ruku. Vzpomínám na hluboký zážitek jedné řeholní sestry z Velehradu, když se jí podařilo dostat do blízkosti Svatého Otce a potřást si s ním rukou. Je to zážitek, který pro člověka znamená poctu. Po letech se vzpomíná: „Ano, byl jsem v blízkosti Svatého Otce.“ Dotek, který způsobuje poctu. Víme také, že dotek může léčit, uzdravovat. Dítě, které je ztiženo horečkou a volá maminku, jak úžasně blahodárně na něj působí, když mu ona pohladí čelo, setře pot, když jej vezme za ruku a ujistí: „Neboj se, já jsem tu s tebou.“ Dotek ruky může posvěcovat. Víme, že bývá zvykem u nás křesťanů, že rodiče, když vydávají své dítě, tak na začátku toho svatebního dne dávají dítěti požehnání. Jak hluboce působí vkládání rukou primicianta, který vyprošuje Boží požehnání těm, kteří se s ním setkávají. Dotek posvěcuje. Dotek ruky je symbolem jednoty. V Písmu svatém máme zprávu o tom, jak se apoštolská knížata Petr a Pavel setkali v Jeruzalémě. A když Pavel předložil nauku víry, kterou hlásal mezi pohany, víme, že způsob života křesťanů obrácených ze židovství a  křesťanů obrácených  z pohanství  byl už tehdy odlišný. Protože pohané nedovedli chápat a přijímat Mojžíšův zákon, proto bylo třeba nějakých změn. A tehdy na znamení jednoty těchto dvou -  Petr podal Pavlovi ruku. A tento dotek znamenal jednotu židokřesťanské a pohanokřesťanské církve. A to víme dnes po dvou tisíci letech. Jestliže tak úžasně působí dotek mezi lidmi, co všechno působí, když se dotkne třikrát svatý Bůh. A takový dotek Boží ruky se udál v životě Matky Boží Panny Marie. Bůh na ni shlédl a anděl ji nazývá milostiplná. Protože Bůh dovolil, aby jeho Syn přijal lidskou přirozenost a k tomu si připravil Matku Boží. Snad ani nedokážeme vystihnout, tak úžasnou velikost a závažnost tohoto doteku Božího. Můžeme si to přirovnat takto: představme si paprsky slunce, které intenzitou světla osvěcují zemi. Jarní zem ještě vlhká, studená a v ní je zaseto semeno, které nevidíme. Ale ten paprsek slunce proniká tu zem a způsobuje, že to zrníčko vyklíčí  a vyroste. A co lidé? Teplo slunce jim dá chuť k životu, k práci - tak úžasně působí! A něco daleko úžasnějšího, daleko krásnějšího způsobuje dotek Boží, protože se dotýká Ten, který to slunce stvořil. Proto Maria - milostiplná. Učitelský úřad Církve - církevní otcové se snaží vyjádřit velikost tohoto působení Božího v životě Matky Boží a ustanovit takzvaná mariánská dogmata - články víry o Matce Boží. Tato předložili křesťanskému světu, aby v Marii věřil. A tak víme, že článek víry o Matce Boží říká, že byla od počátku své existence bez dědičného hříchu. Víme, že Matka Boží s tělem i duší vzata do nebeské slávy. Poslední dogma vyhlásil 1. 11. 1950 svatý otec Pius XII. a tehdy už v tom můžeme vidět svět, který se nakláněl k náboženské vlažnosti a na druhé straně bratry protestanty -  kteří málo ctí Matku Boží  - a kteří volali: „ Už toho bylo o Panně Marii řečeno dost, už není potřeba dalších dogmat!“

Je možné, aby člověk za 1996 let vystihl všechno o té, které se dotkl Bůh,  a že by nebylo už co povědět, a že by už nebylo co předložit křesťanům k věření? Jak dlouho trvá svět? Tisíce, milióny let . . . Jak dlouho ještě bude tato Země, tato planeta a jak dlouho na ní bude život lidí? Co je to těch necelých 2 000 let, aby křesťané všechno poznali o Matce Boží a především o tom, že Bůh na ni shlédl, že Bůh se jí dotkl svou láskou. Anděl Gabriel ji nazval milostíplnou. My prožíváme a uvědomujeme si tu velikost Boží lásky - to Boží dílo - do kterého byla uvedena Matka Boží Panna Maria, když rozjímáme tyto události v modlitbě svatého růžence. Při těchto pobožnostech důležitou součástí oslavy Boží a Panny Marie je právě modlitba svatého růžence. Modlitba tak uznávaná a vážená, modlitba, kterou někteří odmítají. Zdá se jim, že modlitba svatého růžence je jakási mechanická. Byl jsem včera na svatém Hostýně a vzpomínám, jak jsem tam byl s jedním malým ministrantem  -  prvňáčkem - když byla postavena větrná elektrárna. Šli jsme se tam nahoru podívat a ten chlapec mi řekl, že se mu to nelíbí, že se to otáčí pořád dokola, že na tom není nic zajímavého. Jakoby tenkrát řekl: „ Ano, je to vrtule, točí se pořád dokola.“ Ale vyrábí elektrickou energii, úžasnou sílu, která se dá použít, která osvěcuje tady tu horu Matky Boží, která vyrábí teplo. Ten mechanický, jednotvárný, na první pohled nezajímavý pohyb dává úžasnou sílu. Moji drazí, a něco podobného je modlitba svatého růžence. Rytmické opakování zdrávasů a úžasná síla, kterou člověk přijímá z této modlitby od Ducha svatého. Děkujme Bohu za Marii a zároveň si uvědomme to, že tak jako se Bůh dotkl Matky Boží Panny Marie - a ona je skutečně milosti plná, milostí naplněná - takový dotek Boží lásky se udál v životě každého z nás. Vždyť Pán Ježíš jako ovoce svého utrpení na kříži nám zde zanechal svátosti Církve. Zdroje nadpřirozené milosti Boží. Tedy i v nás sídlí Boží milost, jestliže se otevřeme těmto prostředkům. Jestliže přijmeme Krista do svého života a neseme jej světu. Dnešní svět potřebuje lidi, kteří by žili v úzkém kontaktu právě skrze milost, kteří by proměňovali tento svět kolem nás, kteří by ukazovali, že ta správná cesta - šťastná cesta životem člověka - je právě život v milosti, život v přátelství s Bohem. A tak bychom my křesťané podpoření mocnou ochranou a přímluvou Matky Boží vytvářeli na této planetě stále krásnější a Bohu milejší život. O to prosme při modlitbě svatého růžence, při všech svých modlitbách, kterými chválíme Boha a uctíváme jeho svatou Matku. Amen.